Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 241/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Guttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2000, č. j. - 14, spojené s návrhem na zrušení (dále jen " ve znění pozdějších předpisů, ve slově "procesní, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá ve výroku uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 4. 1998, č. j. 1491-0101-01/98-02, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno I ze dne 29. 1. 1998, č. j. TR 88/2-

0172/97, ve věci opravy jednotných celních deklarací. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla porušena její práva, uvedená v a d (dále jen ""), nepřímo pak v y. Její stížnost se vztahuje pouze na povahu rozhodnutí odvolacího správního orgánu a zastavení řízení krajských soudem s ohledem na jeho "procesní' povahu. Vlastní rozhodování správních orgánů napadeno není. Ústavní stížnost je spojena s návrhem na zrušení (dále jen "o. s. ř'), ve znění pozdějších předpisů, ve slově "procesní'.

Z ústavní stížnosti, vyžádané dokumentace Celního ředitelství Brno a napadeného usnesení vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka požádala dne 4. 9. 1997 o opravu nesprávně vyplněných pravomocných rozhodnutí v celním řízení. Návrh podle ČNR č. , o správě daní a poplatků (dále jen "") odůvodnila přehlédnutím celního deklaranta, který" v jednotných celních deklaracích uvedl chybně DIČ dovážející české společnosti. Žádala proto o opravu zřejmých nesprávností a omylů v blíže popsaných jednotných celních deklaracích z roku 1995, kdy toto pochybení nezpůsobilo žádné obtíže, nezkrátilo příjmy státního rozpočtu a na chybu se přišlo teprve při daňové kontrole. Celní úřad Brno I však rozhodl, že v daném případě již nelze použít ani obnovy řízení podle , ani ustanovení o opravě zřejmých omylů a nesprávností. Současně z vyžádané dokumentace vyplývá, že žádost byla rovněž zamítnuta z důvodu, že o věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto Celním ředitelstvím Brno, které rozhodnutím o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, č. j. 01-1804/97/2, ze dne 8. 7. 1997, podle , o správním řízení (), zrušilo původní rozhodnutí Celního úřadu Brno-BVV, č. j. 61-572/97, ze dne 3. 6. 1997, ve stejné věci. Tuto skutečnost ústavní stížnost nezmiňuje, stejně tak se neuvádí v žádosti stěžovatelky o opravu nesprávně vyplněných celních deklarací z 4. 9. 1997, v jejím odvolání i v její žalobě ke krajskému soudu, ačkoli na originálech jednotných celních deklaracích vyžádaných Ústavním soudem, je původní povolení opravy vyznačeno.

Odvolací orgán rozhodnutí Celního úřadu Brno I ze dne 29. 1. 1998, č. j. TR 88/2-0172/97, potvrdil a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že podle lze postupovat tehdy, když je nutno opravit zřejmé omyly a nesprávnosti způsobené správcem daně, nikoli celním deklarantem. Daňovou povinnost stanoví celní úřad. Z textu cit. zákona přitom plyne, že se musí jednat o omyly a nesprávnosti, kterých se dopustil ten, kdo je zákona oprávněn daň stanovit, resp. vyměřit.

Krajský soud k žalobě stěžovatelky řízení zastavil, když dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného o nevyhovění žádosti o opravu chybně vyplněných DIČ na jednotných celních deklaracích nezasahuje žalobcovu hmotně právní pozici. Toto rozhodnutí neřeší, ani neukládá hmotně právní povinnost placení cla. Celní řízení již bylo pravomocně skončeno a uvedení chybného DIČ nemůže mít vliv na jeho hmotně právní postavení. Nebylo vydáno ve věci samé, ale je pouze procesního charakteru, tudíž se na ně vztahuje výluka

Pouze toto usnesení o zastavení řízení napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, ve které opakuje svou argumentaci z odvolání a žaloby s tím, že podává současně "základní pohled na koncepci správního soudnictví, tak jak je zakotvena v právní řádu České republiky" a přehled judikatury ústavního soudu k Podle stěžovatelky krajský soud vyložil pojem "rozhodnutí procesní povahy" extenzivním způsobem, což je protiústavní. Judikatura si sice někdy až protiřečí, ale zásadou je, že k obsahu tohoto pojmu je třeba přistupovat individuálně a konkrétně. Rozlišení rozhodnutí hmotné a rozhodnutí procesní povahy trpí jistou dávkou schematičnosti, může se jednat i o rozlišování podle převládajícího charakteru. V daném případě je to patrné, nebot přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací. Důsledkem je zásah do vlastnického práva stěžovatele podle y, které ve smyslu y nesmí být vyloučeno ze soudního přezkumu. Stěžovatelka též poukázala na nález ústavního soudu,

sp. zn.

, podle kterého "pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního

předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je muu v a 2 zaručena." Protože pojem "rozhodnutí procesní povahy" s ohledem na mlhavý charakter umožňuje odmítnout přezkum zasažených práv, navrhla stěžovatelka zrušení ve slově ,procesní". Poukázala přitom i na novelu č. , kde se toto ustanovení z obdobných důvodů vypouští. Učinila tak pro případ, bude-li toto ustanovení uvedený výraz obsahovat v době rozhodování ( , o ústavním soudu). Dále navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Brně.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Celní ředitelství v Brně uvedlo, že se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu a současně sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základem ústavní stížnosti je polemika s postupem krajského soudu, nikoli s rozhodováním celních orgánů. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva a svobody, zakotvené v a nepřímo i v y, když mlhavý výraz "rozhodnutí procesní povahy" aplikoval na rozhodnutí celních orgánů, které zasáhlo jeho vlastnické právo. Přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se zabýval pouze ústavní argumentací stěžovatele. K ochraně jednotlivce v takových veřejnoprávních vztazích, kde veřejná moc vystupuje v nadřazeném postavení, slouží ústavně zaručená

kontrola zákonnosti jednání orgánů veřejné moci. S tím souvisí i zjevná neopodstatněnost námitek stěžovatele pro porušení y. Podle tohoto ustanovení, "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podley." Toto ustanovení nebylo postupem krajského soudu porušeno.

Z dokumentů Celního ředitelství Brno (originály rozhodnutí Celního úřadu Brno I, odvolání stěžovatelky, rozhodnutí Celního ředitelství Brno a předmětné jednotné celní deklarace). Ústavní soud zjistil, že v průběhu celého správního řízení až do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví stěžovatelka vůbec výše uvedenou námitku zásahu do vlastnického práva neuplatnila a neústavnost takového postupu obou celních orgánů před krajským soudem nenamítala, když předmětem řízení byly otázky výkladu , jak byly výše popsány. V takovém případě se musel ústavní soud nejdříve zabývat otázkou, zda vůbec proto mohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces podle y ve spojení s y. V žalobě, jejímiž žalobními důvody byl krajský soud vázán, nenamítala stěžovatelka, že přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací. Protože krajský soud tak nedostal s ohledem na a příležitost přezkoumat zákonnost postupu celních orgánů, nelze mu vytýkat porušení y v tomto bodě. Stejně tak žalovaná strana nedostala příležitost přednést před soudem svou argumentaci k této námitce neústavnosti. Návrh se sice nestal formálně nepřípustným, stal se však zjevně neopodstatněným. V opačném případě by se ústavní soud stal nejen další soudní, popř. dokonce i správní instancí, nýbrž navíc i instancí, u které je možno dohánět argumentaci a postupy, zákonem vyžadované a stěžovateli zameškané u instancí předchozích.

V tomto směru nelze proto postup krajského soudu hodnotit jako postup, který by porušil právo na spravedlivý proces. Toto právo je ústavně zaručeno, avšak v rámci zákonem "stanoveného" postupu. Ústavní soud zde odkazuje na své usnesení,

sp. zn.

, ze dne 4. 11. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 9, usnesení č. 18), a zejména na nález,

sp. zn.

, ze dne 2. 3. 1999 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32), podle kterého návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému. To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Je-li proto soud vázán návrhem, tedy žalobou, jejím rozsahem, důvody v ní uvedenými a lhůtou k jejich uplatnění (, a ), nelze mu vytýkat zásah do základního práva stěžovatele podle a 2y, neboť postupoval zákonem "stanoveným způsobem" ( a 4y).

Nejde proto o případ, kde by se mohl ústavní soud řídit svým názorem, vyjádřeným v nálezu,

sp. zn.

. V dané věci byla posuzována otázka pravomocně zakončeného celního, nikoli daňového řízení. Celní sice v umožňuje aplikaci na celní řízení, to však neznamená, že je povinností celních orgánů při svém rozhodování vyhledávat okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky, pokud je ona sama neuvedla a nemohou jim být známy z jejich úřední činnosti, neboť takovou povinnost ve smyslu a nemají. Stejně tak stěžovatelka nedala krajskému soudu možnost posoudit otázku argumentu věci již rozhodnuté, o kterou rovněž opřel své rozhodnutí Celní úřad Brno I. V takovém případě ústavní soud, ktery", jak správně stěžovatelka uvádí, musí případy uplatňování ve slovech "procesní" posuzovat individuálně a konkrétně, nemohl vytknout krajskému soudu, že se takovými okolnostmi nezabýval. Zrušení předmětného usnesení by proto nemohlo vést k nápravě, neboť předmětem řízení by mohlo být opět jen posouzení námitek stěžovatelky vůči výkladu , nikoli posouzení důsledků takového rozhodnutí pro zcela odlišnou otázku dodatečného vyměření daně z přidané

hodnoty. Stejně tak by nemohla být posouzena otázka významu věci již rozhodnuté Celním ředitelstvím Brno, které rozhodnutím o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, č. j. 01-1804/97/2, ze dne 8. 7. 1997, podle , o správním řízení, zrušilo původní rozhodnutí Celního úřadu Brno-BVV, č. j. 61572/97, ze dne 3. 6. 1997, ve stejné věci.

Stejně tak by nemohla být posouzena vazba na celního zákona, podle kterého "Celní úřad může na žádost povolit, aby deklarant opravil údaje uvedené v přijatém celním prohlášení; v důsledku opravy se však opravené celní prohlášení nesmí vztahovat na jiné zboží než zboží původně uvedené v celním prohlášení. Žádost o provedení opravy celního prohlášení musí být podána před propuštěním zboží do navrženého režimu. Oprava musí být provedena podáním nového celního prohlášení..." a na speciální ustanovení celního zákona, podle kterého "Oprava celního prohlášení však není dovolena, jestliže o její provedení deklarant požádá poté, co celní úřad a) informoval deklaranta o tom, že provede celní kontrolu zboží, nebo b) zjistil nepřesnost uvedených údajů, nebo c) propustil zboží do navrženého režimu." Sama stěžovatelka v žádosti o povolení opravy uvedla, že toto pochybení nezpůsobilo žádné obtíže, nezkrátilo příjmy státního rozpočtu a na chybu se přišlo teprve při daňové kontrole, aniž nějak v dalším průběhu řízení argumentovala zásahem do základních práv.

Jelikož Ústavní soud z důvodů výše uvedených neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. V takovém případě sdílí osud ústavní stížnosti i akcesorický návrh, učiněný podle , takže touto otázkou se ústavní soud nemohl zabývat.

V Brně 21. září 2000

Poučení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr.Vladimír Paul předseda I. senátu ústavního soudu