Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 274/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttltera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., s. r. o, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 2. 4. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 2. 4. 1999. Uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze dne 27. 10. 1998, ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že je stěžovatelka jako žalovaná

organizace povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení - D. M. - jako žalobkyni na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 59 283 Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud porušil svým rozsudkem její právo na spravedlivý proces, zakotvené v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení jejích práv mělo dojít tím, že odvolací soud bez provedení dokazování dospěl k závěru, že žalobě vedlejší účastnice proti stěžovatelce na zaplacení nájemného ve výši 910 143 Kč s příslušenstvím z titulu nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1994 k domu č. p. 457 v Praze 1, Malé nám. 13, bylo možno vyhovět i v případě, že by tato nájemní smlouva byla neplatná, a to z důvodu práva vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nedal stěžovatelce možnost navrhnout důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení a neumožnil jí vyjádřit se k důkazům, které by případně k prokázání výše bezdůvodného obohacení navrhla vedlejší účastnice. Stěžovatelka tak nepopírá právo vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení, avšak po právu je povinna vydat vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení jen v prokázané výši.

K absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož odvolací soud tak neučinil, porušil ust. y ČR o vázanosti soudce zákonem. Protože odvolací soud k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s ust. , ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon), nepřihlédl a považoval nájemní smlouvu za platnou, porušil podle názoru stěžovatelky rovněž y ČR, podle něhož je soud povolán k tomu, aby poskytoval ochranu právům.

Co se týče skutkového stavu věci, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice je vlastnicí domu č. p. 457 v Praze 1, M. 13, v němž pronajala stěžovatelce nebytové prostory nájemní smlouvou ze dne 6. 1. 1994. Nájemné za pronajaté prostory bylo sjednáno ve výši 260 000 Kč, dodatkem ke smlouvě potom bylo zvýšeno na 275 400 Kč a poté na 303 383 Kč měsíčně. Žalovaná organizace (stěžovatelka) v období od 1. 1. 1997 do 31. 7. 1997 nájemné neplatila a namítala, že nájemní smlouva je z důvodů uvedených v absolutně neplatná, neboť předmět a účel nájmu není v ní přesně konkretizován. Soud I.

2

stupně vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení D. M. a rozhodl, že stěžovatelka svou povinnost vyplývající z platně uzavřené nájemní smlouvy neplní a je povinna ve smyslu svému splatnému závazku platit nájemné dostát. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž vytýkala soudu, že otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor nesprávně posoudil. Vyjádřila názor, že pronájem nekolaudovaných prostor je v rozporu s ust. , ve znění pozdějších předpisů, a způsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Odvolací soud posoudil otázku neplatnosti nájemní smlouvy shodně se soudem I. stupně, když konstatoval, že nájemní smlouva obsahuje všechny náležitosti podle ust. , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Soud konstatoval, že žalované bylo známo, v jakém stavu se objekt nachází, že některé prostory jsou rekonstruovány a byla s tím srozuměna. Takový postup neodporuje žádnému zákonnému kogentnímu ustanovení a nelze proto dovodit, že smlouva je neplatná z důvodů uvedených v . Navíc dluh na nájemném vznikl až v době, kdy všechny pronajaté prostory již byly kolaudovány. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo usnesením, sp. zn. , ze dne 2. 2. 2000, odmítnuto jako nepřípustné.

Z ohledem na výše uvedené skutečnosti posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody

3

stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.

Podle názoru Ústavního soudu soudy rozhodly v mezích ustanovení y ČR a při svém rozhodování neporušily žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Námitky stěžovatelky, že odvolací soud nedal stěžovatelce možnost navrhnout důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení, není v daném případě na místě, neboť odvolací soud v tomto smyslu ani žádné dokazování neprováděl. V odůvodnění rozsudku jsou popsány důvody potvrzení rozsudku soudu I. stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, a pouze na okraj uvedl, že "i v případě, že by smlouva o nájmu nebytových prostor nebyla platně uzavřena, nebylo by to samo o sobě důvodem zamítnutí žaloby. Ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě by totiž bylo možno dovodit, že žalobkyně má proti žalované, která nebytové prostory prokazatelně užívá a od ledna 1997 za toto užívání nic neplatí, podle obč. zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení z tohoto titulu". Z uvedené formulace odvolacího soudu lze dovodit, že toto konstatování uvedl pouze jako podpůrný argument pro své rozhodnutí, nikoli jako důvod pro vyhovění žalobě vedlejší účastnice.

Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal v rozhodnutí obecných soudů žádná porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. září 2000

JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu