Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35954.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 234/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky H. R., zastoupené advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 2. 1999, čj. 16 C 185/98 -14, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 1999, čj. 11 Co 236/99 -28,
t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í:
Navrhovatelka se včas podaným návrhem domáhala, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla navrhovatelce (v původním řízení žalované) a druhému žalovanému, P. R., uložena povinnost vyklidit pozemek par. č. 353 o výměře 487 m2 v k. ú. P. a vyklizený předat ve stanovené lhůtě žalobkyni, B. S., a rozhodnutí soudu odvolacího, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Porušení práva na spravedlivý soudní proces spatřuje stěžovatelka jednak v tom, že soudy obou stupňů nedostatečně posoudily určitost a srozumitelnost nájemní smlouvy, v důsledku čehož pak byla "akceptována" tříměsíční výpovědní lhůta (tedy lhůta smluvní) namísto zákonné roční lhůty, a jednak v tom, že se nezabývaly okolností, zda žalobkyně nenabyla dotčený pozemek v rozporu s platnými restitučními předpisy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 16 C 185/98 , a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně provedl v souzeném případě řadu důkazů, ze kterých dovodil, že žalobkyně je na základě pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 11. 1997 vlastnicí dotčeného pozemku a jako vlastnice je zapsána i v katastru nemovitostí. Stěžovatelka a druhý žalovaný s obcí K. uzavřeli smlouvu o dočasném užívaní tohoto pozemku, a to na dobu neurčitou, s možností vypovězení v tříměsíční výpovědní lhůtě. V řízení bylo prokázáno, že výpověď byla stěžovatelce i druhému žalovanému doručena. Po stránce právní soud prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva vykazuje všechny znaky smlouvy o nájmu. Mezi stěžovatelkou a žalovaným na jedné straně a obcí K. na straně druhé tedy minimálně od 25. 6. 1992 existuje nájemní vztah, přičemž poté, kdy rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k dotčenému pozemku nabylo právní moci, žalobkyně vstoupila do práv a povinností původního vlastníka, tedy obce K. Dle názoru soudu proto žalobkyně vypověděla řádně nájemní smlouvu, tříměsíční výpovědní lhůta uplynula a od 1. 9. 1999 stěžovatelka a druhý žalovaný užívají předmětný pozemek bez právního důvodu.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, k odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného, potvrdil a vypořádal se i s argumenty, vznesenými stěžovatelkou a druhým žalovaným v odvolání, které byly v podstatě shodné s důvody, uplatněnými v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní, přičemž dokazování ještě doplnil o listinné důkazy, v jeho rozhodnutí uvedené. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně postupovala při ukončení nájemního vztahu v souladu se zákonem a nadto zdůraznil, že i případná roční výpovědní lhůta by v době rozhodování odvolacího soudu uplynula. Nájemní vztah tedy nepochybně zanikl a stěžovatelka a druhý žalovaný mají povinnost pozemek vyklidit.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř. ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
To platí i pro projednávaný případ. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas, polemika s právními závěry soudů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Jak vyplývá z výše uvedeného, je v projednávaném případě zřejmé, že obecné soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování (zejména řadou listinných důkazů jako je výpis z katastru nemovitostí, smlouvou o dočasném užívání pozemku, rozhodnutím okresního pozemkového úřadu, dokumentací o stavu pozemkové parcely atd.). Svá rozhodnutí řádně odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2 , § 132 , § 157 ) a uvedly jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů i jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listin y je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu přitom evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. Uvedené okolnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu