Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 156/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P., a.s., zastoupené Ing. J. Š., místopředsedou představenstva a Ing. P. H., členem představenstva, právně zastoupené JUDr. T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.12.1999, sp. zn. ,

t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým tento soud přezkoumával na základě žaloby stěžovatelky rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17.8.1998, č.j. 7790-1993/120/98 a č.j. 7790-1995/120/98, kterými byla zamítnuta odvolání navrhovatelky proti dvěma rozhodnutím místně příslušného Finančního úřadu v Novém Boru ze dne 16.4.1998 ,č.j. 17117/98/175970/6023 a č.j. 17042/98/175970/6023, jimiž jí byla doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1993 a 1995.

Shora označenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka především vytýká, že při svém rozhodování nesprávně dospěl k závěru, že dodatečně zaplacená daň z přidané hodnoty byla výdajem v roce, kdy byla zaplacena. V této souvislosti vycházel soud ze znění ust. , ve znění pozdějších předpisů, když ve výkladu cit. ustanovení vzal v úvahu pouze časovou souvislost výdajů v daném zdaňovacím období a nikoli souvislost věcnou. Přezkumný soud rovněž nedocenil v daném případě podle názoru stěžovatelky pro rozhodnutí významné rozdíly mezi jednoduchým a podvojným účetnictvím. V podvojném účetnictví se do daňových nákladů v příslušném zdaňovacím období zahrnují i nákladové položky, které doposud nebyly uhrazeny ( resp. jejich úhrada proběhne v jiném zdaňovacím období). Navrhovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na znění ust. , písm. ch) , ve znění pozdějších předpisů, jehož výklad provedený Krajským soudem údajně není v souladu se zákonem o dani z příjmů. Tento problém, tj doměření DPH, které se váže ke zdaňovacím období, ve kterém proběhlo zdanitelné plnění, lze prý vyřešit podáním dodatečného daňového přiznání tak, jak to učinila i navrhovatelka.

Závěrem svého návrhu stěžovatelka zdůraznila, že rozhodnutí krajského osudu je contra legem, neobsahuje předepsané náležitosti, což současně zakládá jeho nepřezkoumatelnost, protiústavnost a ve svém důsledku znamená zásah do práv zakotvených v d a věta prvá, jakož i y.

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím finančních orgánů byla zamítnuta.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že ze spisů finančních orgánů zjistil, že kontrolní zpráva, vyhotovená příslušným finančním úřadem za rok 1993, vedla ke zvýšení základu daně z toho důvodu, že v přiznání stěžovatelky k DPH za leden 1993 byl uplatněn v konkrétní výši nárok na odpočet daně z obratu za zásoby v maloobchodních prodejnách, daň byla v roce 1994 vrácena, avšak nezaúčtována do výnosů. Současně daňový subjekt v daňovém přiznání za rok 1993 upravil hospodářský výsledek o částku 174 172,-Kč, která představuje dodatečně vyměřenou DPH. K dodatečnému vyměření DPH došlo v červnu 1994, kdy byl dodatečný předpis také doúčtován. Základ daně byl tak zvýšen za rok 1993 i o tuto částku. Celková daň za rok 1993 měla činit o 670 950,-Kč více, než bylo přiznáno. Tato částka byla kontrolou finančního úřadu připočtena k částkám snižujícím základ daně za rok 1994.

Za rok 1995 byl v dodatečném daňovém přiznání upraven hospodářský výsledek navrhovatelky o částku 2.558. 318,- Kč, která rovněž představuje dodatečně vyměřenou DPH v únoru a v prosinci 1996. Důsledkem této skutečnosti byl rozdíl v dani z příjmu o 1.068.870,-Kč. Tato částka byla navrhovatelkou odečtena v roce 1995, kontrolou finančního úřadu však byla započtena do nákladů v roce 1996, kdy navrhovatelka vykázala daňovou ztrátu.

Daň z příjmu právnických osob byla v obou případech doměřována podle , ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášeném pod č. 75/1994 Sb., za rok 1993 ve znění vyhlášeném pod č. 28/1996 Sb. Obě znění cit. zákona v v podstatě shodně stanoví, že základem daně je rozdíl mezi příjmy a výdaji při respektování jejich věcné a časové souvislosti. K těmto výdajům podle ust. , písm. ch) , ve znění pozdějších předpisů, patřily i zaplacené daně, pokud nebyly vyloučeny ust. cit. zákona.

Ust. , ve znění pozdějších předpisů, stanoví podmínky časové souvislosti výdajů v daném zdaňovacím období jako základní kritérium, aniž by cit. zákon pojem časové souvislosti definoval. Krajský soud zdůraznil, že logickým výkladem lze dospět k závěru, že jde o výdaj vynaložený ve shodném zdaňovacím období. K témuž závěru lze dojít s odkazem na znění ust. , ve znění pozdějších předpisů, které obecně vymezuje účel nákladů tak, že tyto náklady musí být vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů, když je možno logicky dovodit, že jak vynaložení, tak i účel nákladů musí být dány ve shodném zdaňovacím období. Mimo výdajů vymezených v ust. je bližší určení toho, co lze také považovat za zdanitelný výdaj mimo obecné podmínky, vymezeno v ust. cit. zákona, pokud současně nejde o výjimku uvedenou v ust. , ve znění pozdějších předpisů . Předpokladem daně, jako daňového výdaje je, že se jedná o zaplacenou daň, když daňovým výdajem v předmětném zdaňovacím období je tehdy, kdy byla zaplacena a nikoli, jak se mylně domnívá stěžovatelka, kdy proběhlo zdanitelné plnění podle zákona o dani z příjmu bez ohledu na to, jak bylo o dani fakticky účtováno.

Závěrem odůvodnění krajský soud zdůraznil, že dodatečně zaplacená daň z přidané hodnoty byla v daném případě výdajem roku 1994 a roku 1996, takže správce daně postupoval v souladu s ust. , ve znění po novele provedené , když daň z příjmů stěžovatelce za období roku 1993 a 1995 doměřil.

Stěžovatelka, stručně řečeno, opírá své podání o tvrzení, že jak příslušné finanční orgány, tak i krajský soud pochybily ve výkladu příslušných ust. zákona o dani z příjmů (konkrétně ust. , , písm. ch) , ve znění pozdějších předpisů), neboť dovodily, že doměřená daň z přidané hodnoty je daňovým výdajem ve zdaňovacím období, kdy byla doměřená daň zaplacena a nikoli v období, kdy bylo o dani účtováno. V této souvislosti zdůrazňuje navrhovatelka zejména nedostatečné odůvodnění rozsudku krajského soudu, který údajně nevzal v úvahu námitku navrhovatelky, vztahující se k nutnosti posouzení této otázky rovněž z pozice znění příslušných ust. , o účetnictví. Hlavně v těchto skutečnostech spatřuje navrhovatelka údajné porušení , věty prvé, které uvádí, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům " a y, který uvádí, že " soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem ", jakož i y, který stanoví, že "každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu...".

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů po stránce jejich zákonnosti u rozhodnutí, které správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení), přezkoumává soud pouze, zda toto správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem ( ) Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry.

V předmětné právní věci bylo tedy povinností soudu posoudit, zda správní uvážení finančních orgánů v případě konkretizace zdaňovacího období, do kterého lze dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty zahrnout jako daňově účinný náklad, při absenci konkrétní právní úpravy citované otázky, je či není v mezích zákona o dani z příjmů.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, které ze zjištěných skutečností a ustanovení zákonů vzal za základ svého rozhodování, když současně zdůraznil, že při výkladu ust. a , ve znění pozdějších předpisů, je nutné respektovat věcnou a časovou souvislost při stanovení základu daně jako rozdílu mezi příjmy a výdaji.

Pokud se týká námitky stěžovatelky o údajném pochybení krajského soudu v tom směru, že při své úvaze nezvážil zásadní rozdíly mezi principy jednoduchého a podvojného účetnictví ve vztahu ke stanovení základu daně, vycházel Ústavní soud při ověření hodnověrnosti tohoto tvrzení z obsahů spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. a , ze kterých vzal za prokázané, že jak stěžovatelka, tak i žalované finanční ředitelství vyslovili písemný souhlas s postupem soudu podle ust. , písm. b)

Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku vyplývá, že tento soud se důsledně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky, když v této souvislosti vycházel pouze z námitek obsažených v žalobě navrhovatelky a dále ze skutkového stavu ( ), jaký existoval v době vydání žalobou napadených rozhodnutí finančních orgánů.

Ve smyslu ust. může žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí omezit až do rozhodnutí soudu, rozšířit je může jen ve lhůtě podle ust. 250b odst. 1 Jak vyplývá se shora uvedených spisů krajského soudu, obě žaloby stěžovatelky byly doručeny krajskému soudu dne 16.10.1998. Navrhovatelka rozšířila rozsah napadení předmětných rozhodnutí o argumentaci, opírající se o údajné rozdíly věcné a časové souvislosti v oblasti účetnictví a v daňovém řízení až ve svém písemném stanovisku doručeném krajskému soudu dne 23.9.1998, tj. bezpochyby po zákonné dvouměsíční lhůtě, která počíná běžet doručením rozhodnutí správního rozhodnutí v posledním stupni.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud v řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, se vypořádal s námitkami stěžovatelky obsaženými v žalobách, když Ústavní soud v tomto směru nesdílí názor navrhovatelky o protiústavnosti napadeného rozsudku.

V případě tvrzení stěžovatelky o protizákonnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který prý neobsahuje předepsané náležitosti, což má zakládat jeho nepřezkoumatelnost a protiústavnost, jde o tvrzení natolik obecné a nepodložené, že v tomto pojetí vyznívá jako ryze účelové a Ústavní soud se z tohoto důvodu touto námitkou blíže nezabýval.

Jak již bylo shora konstatováno, senát Ústavního soudu nezjistil namítané porušení y, jakož i a y, takže stížnost ve smyslu ust. , písm.a) , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 27. září 2000