Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 419/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele V.J., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byla dne 30. 9. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 1998, sp. zn. . Napadeným rozhodnutím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba s požadavkem, aby Česká republika - Ministerstvo financí ČR bylo uznáno povinným zaplatit stěžovateli částku 4.760,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 31. 12. 1996 do zaplacení, se zamítá.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho ústavní práva, a to jednak právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle d (dále jen " ") a jednak právo na právní pomoc v řízení před státními orgány podle y.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. .

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 1998 uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je docílení návratnosti nákladů, které stěžovatel investoval ve správním řízení. Zásadou, která ovládá obecně správní řízení a je vyjádřena ve , tj. v zákoně č. , který představuje lex generalis, a to v jeho ustanovení , je zásadní nenávratnost těchto nákladů v rámci správního řízení.

Tato obecná zásada se promítla i do speciálních správních předpisů, zejména také do ustanovení , o správě daní a poplatků, jak na to ostatně stěžovatel poukazuje, a toto ustanovení není stěžovateli o nic příznivější, nežli obecné ustanovení legis generalis. Procesní předpisy, a to jak (nebo jiné zvláštní zákony z odvětví administrativního práva), tak i [např. v lit. a)], omezují možnosti účastníka domoci se investice, spojené s procesem přímo v rámci procesního řízení. V daném případě ve správním řízení nedošlo k vydání rozhodnutí, jež by bylo možno podřadit pod ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v souvislosti s ustanoveními a téhož zákona. Za této situace neshledal Krajský soud v Ostravě důvod ke změně právního názoru, který vyjádřil v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadním řízení ve věci rozhodujícího orgánu veřejné noci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) a y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o náhradě škody věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu uvedenými v jeho rozhodnutí, kdy stěžovatel převážně opakuje argumentaci, se kterou se tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecný soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení y, který stanoví právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odst. 4 téhož článku y podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě své rozhodnutí vydal zcela v souladu s příslušným , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a uvedené právo stěžovatele postupem soudu tak nebylo porušeno.

2

Pokud stěžovatel namítl porušení y, podle kterého každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, ani v tomto případě Ústavní soud neshledal porušení tohoto práva stěžovatele, neboť stěžovatel neprokázal, že by, mu bylo ve výkonu tohoto práva jakýmkoliv způsobem bráněno.

Je tedy zřejmé, že interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu