Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 38/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelky M.H., zastoupené advokátem JUDr. B.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997 čj. -185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997, čj. -185.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997, čj. -185, byl zamítnut její návrh proti O.Ú. o vydání kopií listin blíže vymezených ve výroku citovaného rozsudku, které měly být uloženy u OSA a měly osvědčit, že její matka M.H. získala řádně uzavřenou kupní smlouvou v roce 1941 budovu pohostinství v H. včetně parcely č. 618/1 st. p1. v kat. území H. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil. Stěžovatelka má za to, že oběma napadenými rozsudky byla porušena její základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen ""), právo na zákaz jeho zneužití na újmu práv druhých podle y a právo na poskytnutí ochrany jejím právům soudy ve smyslu y ČR. Dále stěžovatelka namítla, že formálním pojetím při posuzování jejich návrhů nebylo šetřeno podstaty a smyslu jejich práv ve smyslu y.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

Okresní soud ve Vsetíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 5. 1998 uvedl, že rozsudkem okresního soudu k porušení namítaných ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

O.Ú. ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 1998 uvedl, že dle jeho přesvědčení jsou nároky stěžovatelky neoprávněné a jsou v rozporu s právním řádem. Stěžovatelka svými neopodstatněnými nároky usiluje o neoprávněný majetkový prospěch a poškození oprávněných zájmů jiných občanů. Proto okresní úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání kopií listin věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. Stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se oba soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Vycházeje z těchto úvah přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článkůy, které byly podle mínění stěžovatelky v řízení před obecnými soudy porušeny.

Pokud stěžovatelka namítala porušení práva na ochranu vlastnictví podle y a práva na zákaz jeho zneužití na újmu práv druhých podle y, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, nikoli však v případech, kdy má být vlastnické právo teprve konstituováno.

Ústavní soud neshledal ani namítané porušení y, týkající se šetření podstaty a smyslu jejich práv tím, že obecné soudy posuzovaly její návrhy formálně.

Rovněž nebylo shledáno porušení namítaného ustanovení y ČR, neboť stěžovatelce byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článeky zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl a rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení .

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. Senátu Ústavního soudu

3