Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 455/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 11. 1997, čj. -89, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, čj. -143,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že již v řízení před soudem prvého stupně a také před soudem odvolacím uplatnil námitku, že mezi ním, na straně jedné jako odpůrcem v původním řízení, a manželi M., neexistoval hmotně právní vztah zakládající právo navrhovatelů na zaplacení žalované částky. Tato námitka se opírala o skutečnost, že manželé M. koupili svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem od Zemědělského družstva 11. květen v M. Vztah mezi stěžovatelem a jeho sestrou, na straně jedné, a družstvem, na straně druhé, byl vztahem vyplývajícím ze zákona o půdě, kdy nelze použít obecná ustanovení . Obecné soudy se rovněž nezabývaly otázkou, zda k investicím do předmětných nemovitostí ze strany manželů M. došlo ještě před koupí, což by představovalo prostou okupaci, a jaký vliv by měla tato skutečnost na posouzení otázky promlčení. Z uvedených důvodů se pro porušení , y ČR, jakož i a d, domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami Ústavní soud zjistil, že žalobci A. a ing. Z. M. podali k tomuto soudu žalobu, kterou se proti stěžovateli a M. S. domáhali zaplacení částky 73 775,-- Kč s odůvodněním, že v době, kdy předmětné nemovitosti drželi v dobré víře, vynaložili uvedenou částku na opravu domu. Okresní soud v Příbrami již citovaným rozsudkem žalobu proti M. S. zamítl, zatímco jinak zavázal stěžovatele zaplatiti žalobcům celou zažalovanou částku. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že k fyzickému předání nemovitostí stěžovateli došlo dne 28. 7. 1994, tedy v době, kdy stěžovatel byl na základě dohody ze dne 12. 1. 1994 již vlastníkem ideálních 3/4 předmětných nemovitostí. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 1998, čj. -109, tak, že změnil napadený rozsudek okresního soudu zamítavým výrokem, i pokud jde o žalobu směřující proti stěžovateli. Podle názoru krajského soudu žalobci přestali být oprávněnými držiteli dne 16. 7. 1992, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci sp. zn. Okresního soudu v Příbrami vyslovující neplatnost kupní smlouvy ze dne 18. 9. 1989 o převodu ideální 1/2 předmětných nemovitostí Zemědělským družstvem ve sídlem v M. na manžele M., jako kupující. V souladu s tímto zjištěním krajský soud dospěl k názoru, že právo žalobců je promlčeno. K dovolání žalobců proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, čj. -135, tak, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s právním názorem, že právo držitele lze uplatnit teprve v okamžiku vrácení věci.

Námitku uvedenou v ústavní stížnosti, týkající se existence hmotně právního vztahu mezi účastníky původního řízení, uvedl stěžovatel naposledy v odvolání ze dne 30. 1. 1998, krajský soud, vyhovující tomuto odvolání z jiných důvodů, však tuto námitku blíže nezkoumal, stejně jako nebyla předmětem posouzení v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž byly zkoumány pouze otázky dobré víry držitele a s držbou související promlčení nároku na náhradu nákladů vynaložených na zhodnocení nemovitostí. Tuto námitku stěžovatel, již evidentně sledující linii vytýčenou předchozími rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, již blíže nespecifikoval ani při jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2000, kdy se soustředil na otázky držby, detence či okupace a s tím související otázku včasného uplatnění nároku. Přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo evidentní, že jakkoli o této skutečnosti blíže nepojednává, Nejvyšší soud ČR z existence zmíněného hmotně právního vztahu vychází či jej alespoň předpokládá. Za tohoto stavu věci, kdy obecné soudy se uvedenou otázkou vůbec nezabývaly, a k tomuto stavu podstatně přispěl i stěžovatel tím, že po podání odvolání se rovněž soustředil, jako na základní, na zcela jiné, otázky, není v možnostech ani úkolem Ústavního soudu, aby za tohoto stavu posuzoval skutečnosti a otázky, které předmětem řízení u obecných soudů, zejména pak předmětem jejich rozhodování, vůbec nebyly. Při konsekventním postupu ze strany stěžovatele mohlo z jeho strany dojít k podání žádosti o vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení s argumentem zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, přičemž touto cestou mohl znovu vstoupit do hry Nejvyšší soud ČR sjednocující judikaturu obecných soudů, což úkolem Ústavního soudu není.

To stejné platí i o stěžovatelově námitce vytýkající obecným soudům, že se nezabývaly dobou vynaložení investic, s níž přichází teprve v řízení o ústavní stížnosti.

Protože podle názoru Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. září 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu