Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 273/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti RNDr. L. S., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č.j. -12, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 1999, č.j. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č.j. -12, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 1999, č.j. , kterými byl pravomocně nařízen výkon rozhodnutí srážkami z důchodu stěžovatele k uspokojení pohledávky České spořitelny, a.s., ve výši 113 122,20 Kč s příslušenstvím. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil výkon napadených usnesení, a ústavní stížnost projednal jako věc naléhavou.

Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze byl porušen a y ("Ústava"), d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva). V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím ústavněprávní argumentaci, obdobně jako v odvolání tvrdí, že dle jeho přesvědčení odvolací soud nařídil výkon rozhodnutí na základě platebního rozkazu, který neměl náležitosti stanovené . Doručení takového platebního rozkazu nepovažuje za řádné doručení. I když proti tomuto platebnímu rozkazu nepodal odpor, nemohl dle jeho názoru takový platební rozkaz nabýt nikdy právní moci a není tedy vykonatelný

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s důvody odvolání, se kterými se vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení, na které odkázal. Nemůže posoudit, zda kopie rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, která mu byla doručena (titul pro nařízení výkonu rozhodnutí), vykazovala vady v označení účastníků, nicméně toto tvrzení stěžovatel v odvolání ze dne 29. 6. 1999 neuvedl. Je toho názoru, že svým rozhodnutím neporušil zásadu rovných práv účastníků v řízení před soudem, a v důsledku toho aniu ČR ad, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vedlejší účastník Česká spořitelna, a.s., obvodní pobočka v Praze 8, se svého postavení výslovně vzdala.

Ústavní soud má za nesporné, že platební rozkaz 83 Ro 2314/93 ze dne 28. 1. 1994 byl stěžovateli doručen a že stěžovatel nepodal proti tomuto platebnímu rozkazu odpor. Pokud tedy stěžovatel teprve v exekučním řízení a následně v ústavní stížnosti přichází s námitkami, které nepochybně mohl uplatnit již v řízení nalézacím, odmítá se v této části Ústavní soud věcí zabývat pro nevyčerpání prostředků k ochraně práv ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"). Ústavní soud se proto omezil pouze na posouzení, zda rozhodnutí soudů učiněná v exekučním řízení trpí takovými vadami, které by posunuly věc do roviny ústavní, neboť, jak dal již opakovaně najevo, Ústavní soud není instancí nad obecnými soudy a nepřísluší mu vykonávat nad jejich činností dohled či dozor. Jinak řečeno, ani rozhodnutí vykazující vady nemusí být, a zpravidla ani nejsou, neústavními.

Posoudit, zda tvrzený exekuční titul skutečně exekučním titulem je, přísluší nepochybně obecným soudům a Ústavní soud by do takového hodnocení mohl zasáhnout jen v případech zcela extrémních. Takovým však tento případ není.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. Ústavní soud zjistil, že exekuční titul v něm založený obsahuje správné označení stěžovatele (označeného jako "žalovaný 3"). Jakkoli lze mít i jiný názor na správnost označení osoby oprávněné a jakkoliv lze připustit, že rozhodnutí, které stěžovatel obdržel v roce 1994, mohlo být textově odlišné, nečiní tyto výhrady či pochybnosti rozhodnutí obecných soudů neústavními.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu