Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 346/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. T., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 25. 3. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , ze dne 27. 11. 1998, takto.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto usnesení.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se domáhal práva na ochranu osobnosti, které bylo porušeno jednáním žalované organizace - CH., a. s. Toto jednání mělo spočívat v tom, že žalovaná organizace uvedla ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 3. 1995 nepravdivé údaje způsobilé poškodit osobu stěžovatele a jeho čest. Současně v žalobě požadoval poskytnutí zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč. Jak soud I. stupně tak i soud odvolací však žalobě stěžovatele nevyhověly a tím podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zachování osobní cti a dobré pověsti, uvedeného v d.

Stěžovatel se neztotožnil se závěry soudů, že je zcela po právu zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověd' z pracovního poměru. V jeho případě byl pracovní poměr ukončen z důvodu podílení se na způsobené majetkové újmě, který se však neprokázal. Svědecky pak prý bylo prokázáno, že pracovníci žalované organizace dali do oběhu zprávu o tom, že pracovní poměr stěžovatele skončil z důvodu podezření na korupci. Stěžovatel má za to, že uvedením nepravdivých důvodů skončení pracovního poměru spolu s šířením zpráv o jeho údajné korupci je neoprávněným zásahem do jeho občanské cti a je způsobilé poškodit jeho dobré jméno.

Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zjistil Ústavní soud, že žalovaná organizace dala stěžovateli dne 8. 3. 1995 výpověd' z pracovního poměru podle ust. pro porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem. Ve výpovědi bylo uvedeno, že se stěžovatel svým jednáním přímo i nepřímo podílel na vzniku majetkové újmy organizace tím, že řádně neseznámil své podřízené techniky s obsahem smlouvy o dílo s firmou L., s. r, o., a tím umožnil, že jemu podřízení pracovníci protokolárně nepřebírali rozsah a kvalitu prováděných prací a umožnili této firmě i fakturaci neprovedené práce. Dále se ve výpovědi uvádí, že řádně neprováděl kontrolní činnost svých podřízených, v jednom případě převzal neprovedenou práci a podepisoval všechny zajišťovací protokoly i přesto, že nekorespondovaly s dílčími předávacími protokoly. Soud I. stupně i soud odvolací po provedeném řízení dospěly ke shodnému závěru, že

2

výpověd' z pracovního poměru neobsahuje takové údaje, které stěžovatel považuje za zásah do svých osobnostních práv.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily jeho právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti zakotvené v d. Toto porušení spatřuje zejména v tom, že soudy nevyhověly jeho žalobě na poskytnutí zadostiučinění v celkové částce 2 500 000 Kč. Podle ust. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byt odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Všeobecnou podmínkou pro použití o. z. je, aby šlo o závažnější zásah, který je objektivně způsobilý přivodit újmu ve sféře osobnosti. Obecné soudy však na rozdíl od názoru stěžovatele dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatel jako žalobce svá tvrzení ohledně intenzity zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti ze strany žalované organizace neprokázal. Ústavní soud má za to, že obecné soudy otázku intenzity zásahu do osobnostních práv stěžovatele posoudily v souladu

3

s příslušnými ustanoveními a rovněž v intencích d, jehož porušení ústavní soud v daném případě neshledal.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. září 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu