Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 320/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, č. j. -85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 25. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 24. 5. 2000. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, č. j. -85, s tím, že podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva spočívajícího v nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí podle d (dále jen "") a do práva spočívajícího v ochraně před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že přijal účast v rozhlasové diskusi na rádiu Frekvence 1 jako předseda Odborového sdružení železničářů a názory tohoto odborového sdružení tlumočil i v této relaci. Proto stěžovatel namítá nedostatek pasivní legitimace ve sporu, kdy měl žalobce O. V. (nyní v postavení vedlejšího účastníka řízení) označit "za jakéhosi zaplaceného náhončího Českých drah, který je diskreditoval jako redaktor České televize" jako předseda Odborového sdružení železničářů a ne jako fyzická osoba J. D.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení St., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. .

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, č. j. -56, byla stěžovateli uložena povinnost prostřednictvím rozhlasové stanice Frekvence 1 ve vysílacím čase od 16.00 do 18.00, na vlastní náklady, např. v podobě placené reklamy, ve třech po sobě následujících dnech odvysílat své tvrzení, že "pan V. je zaplacený náhončí, který diskreditoval České dráhy už jako redaktor České televize", a že "pan V. se nechával uplácet v Český televizi" odvolat a žalobci se omluvit slovy: "Dne 17. června 1998 v 16.20 jsem já, J. D., předseda Odborového sdružení železničářů prohlásil o mluvčím Českých drah, O. V., že pan V. je zaplacený náhončí, který diskreditoval České dráhy už jako redaktor České televize a že se pan V. nechával uplácet v České televizi. Toto mé tvrzení není pravdivé, tímto ho odvolávám a panu O. V. se touto cestou omlouvám za potíže, které mu s mým neuváženým výrokem vznikly", a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a náklady řízení. Na základě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. -85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu, aby omluva byla odvysílána např. v podobě placené reklamy vícekrát než jednou a aby znění omluvy obsahovalo text: "za potíže, které mu s mým neuváženým výrokem vznikly", jinak rozsudek odvolací soud potvrdil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2000 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a uvedl, že námitky stěžovatele na porušení jeho ústavně zaručených práv nejsou právně významné, neboť v případě výkonu soudní moci jde o okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv chráněných ustanovením a násl. . Subjektivní pocit stěžovatele o narušení jeho osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný. Vrchní soud v Praze současně odkázal na napadený rozsudek, v němž je řešena otázka pasivní legitimace a vyjádřen názor, že předmětné tvrzení je excesem z výkonu funkce předsedy Odborového sdružení železničářů. Nelze proto dovozovat, že se jednalo o názor právnické osoby, ke které je stěžovatel v zaměstnaneckém poměru.

Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitku uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to nedostatek pasivní legitimace ve sporu, se kterou se Nejvyšší soud v Praze odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že Vrchní soud v Praze nevyhověl odvolání stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavní právo zakotvené v a 10y. Podle y nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Čl. 10y pak v odst. 1 stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. V odst. 2 téhož článku je pak stanoveno, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky, či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, neboť tím i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle y je zásadně rovno základnímu právu podle Listiny" (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck, str. 113).

V souzené věci se tedy Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda obecné soudy napadeným rozsudkem neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti obou citovaných základních práv (tj. práva na ochranu osobnosti a svobodu projevu), tzn. zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým, a dále zda intenzita tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a pověsti) dosáhla meze soudní ochrany. Vrchní soud v Praze v posuzované věci vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedených důkazů, tj. že shora uvedeným tvrzením stěžovatel neoprávněně zasáhl do osobnostních práv vedlejšího účastníka řízení chráněných ustanovením a násl. .

Ústavní soud neshledal nic neústavního na tomto názoru soudu. Postup Vrchního soudu v Praze v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného zásahu do svobody projevu. Závěry plynoucí z jeho hodnocení, tak jak jsou zřejmé z rozhodnutí, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení a řádně odůvodněno.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. 9. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu