Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 254/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti I. V. U., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.1999, sp. zn.7 Tvo 43/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se dne 17.5.1999 obrátil na Ústavní soud ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 21.5.1999. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.1999, sp.zn. , kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1999, sp.zn. , na základě kterého byla stěžovateli podle ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu prodloužena lhůta trvání vazby do 13.7.1999 a zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení spatřoval jako důvod prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 trestního řádu obtížnost a důkazní náročnost věci, pak by se muselo jednat o natolik značný a mimořádný stupeň obtížnosti věci, že ani skutečně produktivní využití zatímní doby vazby obviněného ke skončení řízení objektivně nepostačuje. O takový případ se však prý v daném případě nejedná, neboť rozhodujícím důvodem délky proběhnuvšího přípravného řízení, ale i zatímního řízení před soudy, není mimořádná obtížnost a skutková nebo právní komplikovanost věci, ale naopak mimořádná zdlouhavost a v některých fázích přímo nečinnost příslušných orgánů. V trestní věci stěžovatele nebyly prokázány takové závažné důvody, v jejichž důsledku nebylo možno v uplynulé vazební lhůtě (do 13.3.1999) vazební věc ukončit. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR došlo podle názoru stěžovatele k porušení a d (dále jen ""), a dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a y ČR. Navrhuje proto zrušit citované usnesení Nejvyššího

soudu ČR a zároveň usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1999, sp.zn. .

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení vyžádal vyjádření účastníka řízení.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud při posuzování podmínek, které zákon v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu stanoví pro prodloužení vazby a které se vztahují k okolnosti, že trestní stíhání nemohlo být skončeno ani v prodloužené době trvání vazby "pro obtížnost nebo z jiných závažných důvodů", si byl vědom toho, že v rámci trestního stíhání, zejména ve stádiu přípravného řízení, byl mezi některými vyšetřovacími úkony časový odstup, který vzbuzuje pochybnosti o tom, že bylo důsledně postupováno podle § 71 odst. 1 trestního řádu, jakož si byl vědom také ústavně garantovaného práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Poté, co Nejvyšší soud zhodnotil řízení jako celek, dospěl k závěru, že pokud je mezi některými vyšetřovacími úkony větší časový odstup, mělo to na celkovou délku řízení jen dílčí vliv a že primárně byla délka řízení vyvolána okolnostmi, které věc charakterizují jako obtížnou v míře, jež je ještě slučitelná s hledisky uvedenými v § 71 odst. 3 trestního řádu. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud domnívá, že usnesením, napadeným ústavní stížností, nebyla porušena žádná základní práva ani svobody zakotvená vě, resp. vě, ani v mezinárodních smlouvách podle y.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné. moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a vykonanými skutkovými zjištěními v předmětné trestní věci.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisového materiálu Vrchního soudu v Praze, vyžádaného Ústavním soudem, sp.zn. , je pak zřejmé, že stěžovatel zejména opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Nejvyšší soud ČR podrobně reagoval ve svém rozhodnutí a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecný soud přijal.

V této souvislosti Ústavní soud nemůže přijmout námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR při odůvodňování podmínek prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 a odst. 4 trestního řádu zaujal nekonkrétní a přímo paušální postup, která je vyvracena zněním závěrečné části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, ve které se Nejvyšší soud s požadavky a podmínkami citovaných zákonných ustanovení dostatečně podrobně vypořádává a vyvozuje z nich odpovídající právní závěry.

3

Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. 9. 2000

JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu