Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 322/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Klokočkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zast. JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze dne 9. 6. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13

Co 87/99, takto,

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 6. 1999, stěžovatel uvedl, že podal žalobu na náhradu za nucené omezení jeho vlastnických práv. Dále uvedl, že stávající legislativní omezení v bytových věcech včetně cenové regulace škodí veřejnému zájmu. Domnívá se, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní ústavní práva a navrhl, aby ústavní soud vydal nález, v němž vysloví, že: "1) Legislativní ošetření nájemních vztahů v ČR regulací nájemného je nucené omezení vlastnického práva a stěžovatel je v právu s žádostí o náhradu, 2) v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a v rozsudku Městského soudu se odkládá vykonatelnost rozhodnutí do doby zrušení všech v paragrafovaných omezení vlastnických práv specifikovaných k bytům, a 3) vydává předběžné opatření, aby kompetentní orgány státu jednaly s občanskými sdruženími zaměřenými na bytovou politiku v intencích podnětu zaslaného MMR v březnu 1998 resp. květnu 1998".

Vzhledem k tomu, že stěžovatelův návrh nebyl sepsán advokátem a vykazoval i jiné vady, upozornil Ústavní soud dopisem ze dne 10. 8. 1999 stěžovatele i jeho právního zástupce na nezbytnost uvedení podaného návrhu do souladu s příslušnými ustanoveními , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 2. 9. 1999 obdržel Ústavní soud dopis podepsaný jak stěžovatelem, tak jeho právním zástupcem, v němž uvedli, že formální stránku ústavní stížnosti podle zákona dodrželi a dodali, že v jejich podání jde o vytvoření rovnoprávného vztahu mezi třemi subjekty bytové politiky. Jde o rovnoprávný vztah tří složek - vlastník, uživatel, stát. Uvedli, že v podstatě požadují, aby kompetentní státní moc odpovědně jednala v dané věci i s řadovými občany, kteří jí předložili nebo předloží podnět k řešení.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a jejího doplnění dospěl k závěru, že stěžovatel vytýkané vady návrhu neodstranil. Neuvedl, která jeho základní práva a svobody byla rozhodnutím soudů porušena, nebyly v něm vylíčeny rozhodující skutečnosti a nebylo z něj patrno, čeho se stěžovatel domáhá ( , ve znění pozdějších předpisů). Petit ústavní stížnosti je formulován způsobem, který nedovoluje Ústavnímu soudu o něm věcně rozhodnout, neboť k vydání nálezu formulovaného stěžovatelem není Ústavní soud příslušný.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení a d) , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. září 2000

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu