Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 400/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti B. a R. B., oba zastoupeni Mgr. P. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2000, čj. -128, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 1999, čj. -108, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 1998, čj. -86,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svou ústavní stížností, podanou dne 3. 7. 2000, s odvoláním na porušení čl. a 2d, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozsudkům vytýkají, že byly vydány, ačkoliv stěžovatelé prokázali vydržení předmětného pozemku. Odůvodnění, uvedené v rozsudku soudu prvého stupně, dle kterého vydržení nenastalo, protože stěžovatelé v roce 1978 nezajistili vytyčení hranic, a nebyli tedy v dobré víře, je popřením poměrů v daném území. Odvolací a dovolací soud pak tento, dle stěžovatelů nesprávný názor, potvrdily. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vydržení nastává nejen na základě neintabulované nebo neregistrované smlouvy, ale i držbou v dobré víře, s ohledem na místní zvyklosti. Dále upozornili, že sám žalobce dlouhodobě užívá část pozemků ve vlastnictví ČR tím způsobem, že je připlotil ke svým pozemkům.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že ve věci nebyly zjištěny vady řízení vypočtené v ust. , jejichž existenci ani stěžovatelé nenamítali. Nejvyšší soud ČR rovněž neshledal přípustnost dovolání podle ust. , neboť dovoláním byl napaden rozsudek krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, který sice ve věci rozhodoval podruhé (když jeho prvý rozsudek ze dne 24. 10. 1997 byl zrušen pro nesrozumitelnost, aniž však odvolací soud vyslovil závazný právní názor), tímto druhým svým rozhodnutím však soud I. stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, ale opětovně žalobě vyhověl a vzájemný návrh stěžovatelů zamítl. Stejně tak neshledal přípustnost dovolání podle ust. a 2 , neboť odvolací soud nevyslovil ve výroku potvrzujícího rozhodnutí přípustnost dovolání proto, že by se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a ani sami stěžovatelé nenavrhli, aby odvolací soud přípustnost dovolání z tohoto důvodu vyslovil .

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 1999, čj. -108, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 1998, čj. -86, je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Tímto posledním prostředkem ve věci stěžovatelů bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 2. 11. 1999, a které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 16. 11. 1999. Proti pravomocnému rozhodnutí podali sice stěžovatelé v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30,

sp. zn.

). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudu I. a II. stupně by bylo možno pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání jako nepřípustného bylo shledáno protiústavním. Tak tomu však v dané věci, jak dále uvedeno, nebylo. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl totiž Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, neboť jestliže je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, může ústavní stížnost směřovat pouze proti důvodům jejího odmítnutí, nikoliv, jak činí stěžovatelé, proti rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud se totiž v tomto případě zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovateli, tj. dle ust. , dále ověřil, zda dovolání není přípustné dle ust. a 2 , a neshledal ani vady řízení podle , k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR proto nebylo potvrzeno rozhodnutí odvolacího soudu, jak mylně uvádí stěžovatelé, ale bylo jím výhradně rozhodnuto o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, přitom závěrům Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů, které jsou učiněny zcela v souladu se zákonnou úpravou, nelze ničeho vytýkat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení a odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh a zčásti pro opožděnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu