Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 491/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ú., zastoupené JUDr. J. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka podala dne 15. 8. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. .

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutími obecných soudů o zamítnutí žaloby na vyklizení bytu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen ""), podle kterého je každému dáno, aby se při obraně svých práv stanoveným postupem domáhal jejich ochrany před soudy, které jsou jako nezávislé a nestranné orgány k tomuto ústavně povolány. Stěžovatelka dále tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému zhodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Navíc tvrdí, že s některými důkazy v řízení před soudy I. a II. stupně se tyto soudy v písemných odůvodněních rozsudků nevypořádaly, stejně tak s odůvodněním zamítnutí jejich opakovaných důkazních návrhů. Popsaným postupem soudů byl podle stěžovatelky porušen zákon - , konkrétně v , a .

Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.

Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu, nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 6, usn. č. 30). V takových případech proto 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelky, aby ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. . Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. , a Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. , byla tedy evidentně podána po lhůtě stanovené pro její podání .

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení , , b) a - nezbylo než dovolání odmítnout.. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v , která upravuje průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v y. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR a ústavní stížnost v této části je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.

Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. , odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, tyto se vzhledem k výsledku řízení nepřiznávají ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 9. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu