Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 388/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. , a rozhodnutí Celního ředitelství v Praze ze dne 25. 8. 1998, č. j. 11048/01/98, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se domáhá stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. , a rozhodnutí Celního ředitelství v Praze ze dne 25. 8. 1998, č. j. 11048/01/98, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha III ze dne 26. 6. 1998, č. j. TOB 629, SCD 305/97.

Uvádí, že Městský soud v Praze, jako soud přezkoumávající správní rozhodnutí, zamítl žalobu o vydání rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství v Praze ze dne 25. 8. 1998, č. j. 11048/01/98, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha III ze dne 26. 6. 1998, č. j. TOB 629, SCD 305/97.

Soud v odůvodnění svého rozsudku, který je předmětem ústavní stížnosti, uvedl, že považuje za správný výklad celních orgánů, který je obsažen v obou správních rozhodnutích s tím, že v důsledku chybného výkladu ustanovení vyhl. č. , ze strany stěžovatele jako celního deklaranta, došlo k propuštění zboží na základě nesprávných údajů a tím se stěžovatel dopustil celního deliktu podle celního zákona způsobem uvedeným v ust. celního zákona.

Stěžovatel je toho názoru, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a právo na jednání, které není zákonem zakázáno podle a 3d. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud nesprávně aplikoval obecně závazný předpis a v jeho neprospěch přijal účelovou intepretaci, která je v rozporu s původním úmyslem zákonodárce. Pro stěžovatele má správné posouzení věci zásadní význam, protože soudem posuzovaný dovoz krevních vaků je i v současné době podstatnou částí předmětu jeho činnosti.

Stěžovatelka dále namítá, že pokud právní předpis poskytuje účastníku řízení určitou výhodu, nelze využití této výhody postihovat dodatečným výkladem výkonných orgánů státní správy. U správními orgány a soudem posuzovaných případů šlo vždy o dovozy speciálních nádob - krevních vaků, potřebných k přepravě lidské krve ve smyslu ust. vyhl. č. Ze sémantického výkladu i logického řazení dílu čtrnáctého (§-66 vyhl. vyplývá, že zákonodárce měl v úmyslu osvobodit od cla kromě léčebných látek lidského původu, činidel na určování krevní skupiny a činidel na určování tkání (, b), c) vyhl. č. rovněž speciální nádoby potřebné k přepravě léčebných látek lidského původu a dále uvedené zboží bez jakýchkoli dalších podmínek a omezení. Pokud by měl účelový a nepřípustně extenzivní výklad zmíněného právního předpisu obstát, musela by být vazba na předchozí ustanovení a cit. vyhlášky vyjádřena zcela odlišným textem a řazením jednotlivých paragrafů.

Celou svoji ústavní stížnost opírá stěžovatelka o tvrzení, že výklad vyhl. č. 93/1993Sb. správním orgánem je v dané věci účelový a omezující smysl vyhlášky vydané v souladu s celním zákonem.

Polemizuje rovněž s písemným stanoviskem Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 10. 2. 1997, podle něhož ustanovení , lze uplatnit jen tehdy, jsou-li léčebné látky lidského původu a činidla k určování krevních skupin a tkání v těchto speciálních nádobách obsažena při propuštění do volného oběhu. Jsou-li speciální nádoby dováženy na základě kupní smlouvy, podléhající clu, stejně jako pronajaté dovážené obaly, které by se v daném případě propouštěly do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že výše citovaným rozhodnutím Celního úřadu Praha III. byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 150 000,- Kč, protože stěžovatelka, jako celní deklarant, uvedla nesprávnou podpoložku celního sazebníku, což vedlo k neoprávněně přiznanému nároku na osvobození od dovozního cla a daně z přidané hodnoty. V důsledku celního deliktu došlo tak k celkovému úniku dluhu ve výši 3. 487.013,- Kč, z toho clo 1.542.453,- Kč a daň z přidané hodnoty 1.944.560,- Kč. Rozhodnutím Celního ředitelství Praha byla k odvolání stěžovatelce pokuta snížena na 10.000,- Kč, a to z důvodů, že byla neúměrně vysoká.

Přezkumný soud dále uvádí, že ustanovení vyhl. nelze vykládat bez úzké souvislosti s ustanovením a této vyhlášky. Je tomu tak proto, že ustanovení až vyhl. tvoří díl čtrnáctý téže vyhlášky, která má společný název "Léčebné látky lidského původu a činidla k určování krevní skupiny a tkání" a kde ustanovení , 65 a 66 na sebe bezprostředně navazují, jsou vzájemně propojené a vycházejí jedno z druhého. Tak ustanovení vyhl. taxativně určuje, které zboží je osvobozeno od dovozního cla (léčebné látky lidského původu, činidla na určování krevní skupiny a činidla na určování tkání), ustanovení této vyhlášky pak stanoví podmínky, za kterých celní úřad osvobození od dovozního cla uvedené v přizná a vyhl. nakonec stanoví, že osvobození od dovozního cla se vztahuje rovněž na speciální nádoby potřebné k přepravě léčebných látek lidského původu, činidel na určování krevních skupin nebo tkání a na všechny pomocné látky a příslušenství potřebné k jejich užití. Z dikce ustanovení , b), c) vyhl. č. , podle něhož osvobození od dovozního cla přizná celní úřad na léčebné látky lidského původu, činidla na určování krevní skupiny a činidla na určování tkání a z dikce ustanovení téže vyhlášky, podle níž se osvobození od dovozního cla vztahuje rovněž na speciální nádoby potřebné k přepravě léčebných látek lidského původu, činidel na určování krevních skupin nebo tkání na všechny pomocné látky a příslušenství potřebné k jejich užití, potom nutno dovodit, že od dovozního cla mohou být osvobozeny pouze ty speciální nádoby (obaly), které při propuštění do volného oběhu obsahují léčebné látky lidského původu, činidla na určování krevních skupin nebo tkání a všechny pomocné látky a příslušenství potřebné k jejich užití.

Městský soud se tedy plně ztotožnil s výkladem celních orgánů a žalobu podanou stěžovatelkou zamítl.

Ústavní soud, protože ústavní stížnost byla podána včas a dovolává se porušení ústavních předpisů, byl nucen se jí zabývat. Obzvláště však v tomto případě je nucen opětovně připomenout, že není odvolacím orgánem obecných soudů a stěžovatelka ve své stížnosti opakuje námitky, které podala proti správním orgánům přezkumnému soudu. Soud všechny tyto námitky znovu vyhodnotil a byl nucen se ztotožnit s právními závěry obou celních orgánů.

Podstata ústavní stížnosti, jak uvádí sama stěžovatelka, se týká výkladu Při svých právních závěrech vychází z úvah o úmyslech zákonodárce, kterému podkládá významově odlišný výklad.

byla vydána Ministerstvem financí podle zákona ČNR č. , celní zákon, k jehož přijetí bylo gesčním ministerstvem právě Ministerstvo financí, toto ministerstvo bylo také zmocněno k vydání předmětné vyhlášky "o osvobození zboží od dovozního cla". Nelze potom tomuto orgánu, jako tvůrci právního předpisu, imputovat úmysly, které neměl a které sám výkladem vysvětlil v cit. stanovisku Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 10. 2. 1997. Tímto upřesňujícím výkladem nedošlo k porušení ústavnosti.

byla zrušena předpisem č. , a to k datu 1. 7. 1998. Nová vyhláška "o osvobození zboží od dovozního cla" obsahuje v hlavě XIV. v §-62 tatáž ustanovení o osvobození od dovozního cla, týkajícího se léčebných látek lidského původu a činidel k určování krevní skupiny a tkání. Vůle "zákonodárcova" k projednávané věci je tu výslovně v formulována tak, že od dovozního cla jsou rovněž osvobozeny speciální nádoby, v nichž jsou léčebné látky lidského původu, činidla k určování krevních skupin nebo tkání přepravovány ..." Toto ustanovení rovněž potvrzuje správnost výkladu celních orgánů i přezkumného soudu, pokud se týká vyhl. č.

Pokud se stěžovatelka odvolává na Celní úmluvu o dočasném dovozu obalů, vyhlášenou pod č. 29/1964 Sb., při výkladu pojmů v čl. 1 písm, d), e) (stěžovatelka uvádí nesprávnou citaci), se vždy jedná o obaly přepravující zboží. Pro posouzení projednávané věci je toto určení irelevantní.

Stěžovatelka opírá svou ústavní stížnost o porušení jejich ústavně zaručených základních práv, které vyvozuje z porušení hlavy prvé a a 3d. Jak bylo již Ústavním soudem judikováno ve věci

sp. zn.

, obecná ustanovení čl. 2 neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se jich lze proto v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené vě ad nebo v mezinárodních smlouvách dle y. Takovéto podání nebylo učiněno a porušení ústavnosti nebylo také zjištěno.

I soudům přísluší povinnost nalézat právo, které neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů (pokud nejsou protiústavní - viz nález

sp. zn.

). Tuto povinnost městský soud splnil. Proto v rozhodovací činnosti správních orgánů neshledal Ústavní soud v předmětné věci žádné porušení ústavních předpisů a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 20. září 2000