Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 367/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., právně zastoupeného JUDr. V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2000, napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, č. j. -101, a to pro porušení y a , d (dále jen "").

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. -101, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 1999, č. j. -72, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba jednak na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, udělenou mu vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalovaným) Ministerstvem zahraničních věcí ČR dne 20. 12. 1994 podle zák. práce, a dále žaloba na zaplacení ušlé mzdy ve výši 46 227,- Kč podle zák. práce. Na podkladě zpětvzetí žaloby podle zastavil soud řízení ohledně částky 190,- Kč, požadované stěžovatelem na náhradě mzdy, kterou vedlejší účastník po podání žaloby zaplatil. Na stejném podkladě zastavil řízení ohledně částky 3 080,- Kč s přísl., požadované stěžovatelem jako doplatek mzdy z důvodu zařazení do nesprávné platové třídy, ohledně níž probíhá samostatné řízení. Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 14 500,- Kč a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku v částce 364,- Kč stěžovateli.

Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud potvrdil svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a uznal bez důkazů za platnou výpověď, kterou mu dalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR dne 20. 12. 1994 pro porušování pracovní kázně, aniž by byl ve spise obsažen jediný důkaz o tom, že od února 1994 do dubna 1994 zmeškal nějakou pracovní dobu. Soud podle stěžovatele odmítl vyslechnout jako svědky bezprostřední nadřízené stěžovatele na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, kteří by jako svědci museli potvrdit, že nikdy během jeho zaměstnání na Ministerstvu zahraničních věcí ČR u stěžovatele nezjistili porušování pracovní doby. Tím soud stěžovateli zároveň znemožnil, aby se k jejich svědeckým výpovědím vyjádřil. Podle stěžovatele mu Ministerstvo zahraničních věcí ČR dalo výpověď až po uplynutí více než 8 měsíců poté, co měl podle výpovědi porušovat pracovní dobu, což se podle stěžovatele nikdy nestalo a 6 měsíců poté, co stěžovatel onemocněl a pro pracovní neschopnost přestal chodit do zaměstnání.

Z ústavní stížnosti i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byla dána výpověď z pracovního poměru u vedlejšího účastníka, když vyšlo najevo, že navzdory tomuto pracovnímu poměru na plný úvazek stěžovatel uzavřel obdobný plný pracovní poměr s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, že označené instituce o souběžném pracovním poměru neinformoval (nevyžádal si k jeho uzavření souhlas), později přes výzvu druhý pracovní poměr neukončil a v absencích na pracovišti vedlejšího účastníka přes opačný slib pokračoval.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své stížnosti stěžovatel namítá, že soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem.

V souladu s ust. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecným soudům nepřísluší povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhuje, ale rozhodujícím kritériem je povaha již provedených důkazů, jimiž je rozhodující skutkový stav věci dostatečně objasněn, když samo rozhodování o rozsahu a způsobu dokazování spadá zcela do výlučné pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen y nebo , y.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost ( , ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 20. září 2000