Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 160/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce K., okres Zlín, zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti opatření, resp. jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to Katastrálního úřadu ve Zlíně, spočívajícím v nečinnosti, tj. v daném případě v neprovedení zápisu vlastnického práva pro obec K. (dále jen stěžovatelky), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud uložil Katastrálnímu úřadu ve Zlíně, aby bez zbytečných průtahů uvedl do souladu v katastrálním operátu zápis údajů se skutečným právním stavem o nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky, a to podle jejích návrhů ze dne 26. 5. 1999 a ze dne 8. 6. 1999.

Stěžovatelka současně se svou ústavní stížností navrhla zrušení výrazu "obec podle zvláštního předpisu" v ustanovení vyhl. č. , ve znění vyhl. č. , kterou se provádí , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění, a , o katastru nemovitostí ČR, v platném znění.

Stěžovatelka uvedla, že obec K. byla k 31. 12. 1949 vlastnicí nemovitostí zapsaných ve vl. č. 150, 154 a 160 pozemkové knihy pro k. ú. K.. Všechny uvedené nemovitosti přešly ke dni 1. 1. 1950 vzhledem ke znárodnění veškerého obecního majetku zákonem č. 279/1949 Sb. do vlastnictví státu.

Ke dni 24. května 1991 přešly tyto nemovitosti ve smyslu ustanovení a c) zákona ČNR č. , o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, z majetku České republiky do vlastnictví obce K. jako její historický majetek. Středisko Geodézie ve Zlíně neprovedlo zápis vlastnického práva pro stěžovatelku v evidenci nemovitostí. Stěžovatelka po zjištění, že není zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí, podala dne 26. 5. 1999 a dne 8. 6. 1999 podle ustanovení Katastrálnímu úřadu ve Zlíně návrh na zápis svého vlastnického práva záznamem, a to v intencích ustanovení , v platném znění. Uvedla, že přiloženými listinami splnila všechny předpoklady, na které ve svém ust. a c) váže přechod vlastnického práva nemovitostí z majetku ČR do vlastnictví obce. Stěžovatelka proto má za to, že Katastrální úřad byl povinen záznam vlastnického práva provést.

Katastrální úřad ve Zlíně vlastnické právo na stěžovatelku nezapsal a vrátil její návrhy dopisy dne 8. 7. 1999, č. j. 110/849/99, a dne 7. 7. 1999, č. j. 110/826/99. V odůvodnění dopisu ze dne 8. 7. 1999 katastrální úřad uvedl, že je k zápisu vlastnického práva zapotřebí doložit prohlášení o přechodu vlastnického práva podle , a v dopise ze dne 7. 7. 1999 vznesl katastrální úřad požadavek, aby stěžovatelka doložila souhlasné prohlášení obce a osoby, jejíž právo ze zákona k předmětným nemovitostem zaniklo. Požadavek na doložení shora uvedených prohlášení opřel Katastrální úřad ve Zlíně v souladu se stanoviskem Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního o ustanovení , ve znění vyhl. č.

Stěžovatelka ve své stížnosti porovnala předchozí právní úpravu před novelizací vyhl. č. , přičemž konstatovala, že nyní platná právní úprava daná vyhl. č. stanoví podmínky a povinnosti, které zákonná norma neobsahuje. K tomu uvedla, že ust. inkriminované vyhlášky stanoví povinnost " prohlášení nabyvatele práva sepsaným ve formě notářského zápisu v případě, kdy vlastnické právo k nemovitosti nabývá obec podle zvláštního předpisu nebo družstvo vyčleněné podle zvláštního předpisu nebo nemovitosti přešly na Pozemkový fond ČR nebo na Fond národního majetku ČR v důsledku odstoupení od smlouvy, kterou se prováděl privatizovaný majetek". Přechází-li vlastnické právo k nemovitostem ve smyslu ust. , nevyžaduje se k nabytí vlastnictví obcí žádný právní úkon, poněvadž vlastnictví přechází ze zákona. Stěžovatelka proto má za to, že požadavek Katastrálního úřadu ve Zlíně na doložení prohlášení o přechodu vlastnického práva nemá oporu v ustanoveních , a je proto neoprávněný. V důsledku stěžovatelkou namítaného nesprávného postupu katastrálního úřadu trvá rozpor v údajích katastrálního operátu se skutečným právním stavem. Zápisy na listu vlastnickém č. 1 pro k. ú. K., na němž je uveden jako vlastník ČR - obec K. s tím, že stěžovatelce přísluší právo hospodaření k pozemkům a stavbám na LV č. 1, jsou evidentně nesprávné a nepravdivé.

Podle názoru stěžovatelky byly v dané věci vyčerpány všechny zákonné prostředky k nápravě nesprávného zápisu v katastru nemovitostí. Na zápis vlastnického práva záznamem se nevztahuje a stěžovatelka se podle svého přesvědčení nemůže domáhat nápravy nesprávného postupu katastrálního úřadu ve správním řízení a ani v řízení soudním.

Stěžovatelka má za to, že postupem Katastrálního úřadu ve Zlíně došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně k porušení y ČR a k porušení a d, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona. Stěžovatelka má rovněž za to, že postupem Katastrálního úřadu ve Zlíně došlo také k porušení d, podle něhož se může každý domáhat svého práva ve stanovených případech též u jiného nezávislého orgánu.

Ústavní soud musel nejprve předmětnou ústavní stížnost posoudit z hlediska její přípustnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní soud je povinen po procesní stránce zkoumat, resp. se zabývat otázkou, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon umožňuje. Ústavní soud v této souvislosti souhlasí se stěžovatelkou, že se na uvedenou věc nevztahuje a ani není možno nápravu nesprávného zápisu v katastru nemovitostí v uvedeném případě řešit formou příslušného návrhu v rámci správního soudnictví. Je si rovněž vědom i aktuálnosti dořešení dané věci v aplikační praxi. Ústavní soud po celkovém posouzení věci však dospěl k názoru, že stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti měla využít svého ústavně zaručeného práva (d) domáhat se nápravy u jiného nezávislého orgánu. Tímto orgánem je v dané věci příslušný obecný soud v rámci žaloby o určení vlastnického práva. Teprve po vyčerpání tohoto zákonného (řádného i mimořádného) prostředku je Ústavní soud oprávněn se uvedenou věcí zabývat. Vzhledem ke skutečnosti, že po procesní stránce stěžovatelka nevyhověla požadovaným zákonným podmínkám, Ústavní soud se již nemohl zabývat hmotněprávní problematikou uvedené věci. V daném případě Ústavní soud nepřipustil aplikaci ustanovení , neboť není možno pominout nejprve soustavu obecných soudů a posoudil z těchto aspektů proto ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Vzhledem ke shora zdůvodněné okolnosti, pro kterou byl Ústavní soud nucen stížnost jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout, nezabýval se Ústavní soud ani návrhem stěžovatelky na zrušení shora citovaného ustanovení právního předpisu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. září 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu