Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 160/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným R. H., a D. Š., oba zastoupeni JUDr. J. Z., advokátem, směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 10. 1999,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným dne 12. 3. 2000, který Ústavní soud obdržel o dva dny později se navrhovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 10. 1999 (v návrhu nesprávně označeném jako rozsudek) s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 věty prvé a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), tedy na to, aby jejich záležitost byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že oba navrhovatelé byli jako mladiství rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. -210, ze dne 28. 4. 1999, uznáni vinnými dvěma trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák) a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Proti uvedenému rozhodnutí se oba navrhovatelé odvolali s tím, že soud dostatečně pečlivě nehodnotil výpovědi některých svědků (Ch., Ch.) a také nepřihlédl odpovídajícím způsobem k tomu, že šlo o mladistvé a v této souvislosti tedy stupeň nebezpečnosti jejich jednání měl být pečlivě zhodnocen s poukazem na ust. § 75 tr. zák., což se nestalo a stejně tak nebyla zohledněna ani skutečnost, že ke skutku došlo již v roce 1994 a od té doby žili obžalovaní (navrhovatelé) slušně a řádně. Zmíněné odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze, č.j. -227, ze dne 21. 10. 1999, jako nedůvodné zamítnuto. To s tím, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování, které také bylo soudem provedeno a hodnoceno v souladu s příslušným procesním předpisem (§ 2 odst. trestního řádu). Výhrady nenalezl ani ve vztahu k uloženému trestu s tím, že bylo soudem I. stupně přihlédnuto dostatečně k ustanovení § 76 tr. zák., který se týká účelu trestu u mladistvých pachatelů.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojí (v rámci svého podání k Ústavnímu soudu) oba navrhovatelé s tím, že opakují argumentaci, kterou užili v odvolání v řízení před obecnými soudy s návrhem na zrušení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jehož vydáním bylo zasaženo jejich základní právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 věty první a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Na vyžádání Ústavního soudu k věci se vyjádřil i Městský soud v Praze, který uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Na tomto místě z pohledu navrhovatele D. Š. nutno připomenout, že dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, jimiž byly porušeny základní práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle y ČR, pouze ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím je již citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo navrhovateli doručeno dne 12. 1. 2000 (jeho obhájci o den dříve). Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí byl však podán až dne 12. 3. 2000, tedy po lhůtě stanovené v . Vzhledem k uvedené skutečnosti tak Ústavnímu nezbylo než návrh podaný D. Š. podle takto odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podaní cit. zákonem .

Návrh podaný R. H., (který byl podán včas) je potom návrhem zjevně neopodstatněným. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. i z argumentace uplatněné navrhovatelem. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě i s namítanými články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Záležitostí navrhovatele se zabývaly nezávislé a nestranné soudy a jejich rozhodnutí nelze, stejně jako jejich postup, označit za protiústavní. Napadená rozhodnutí byla vybudována na přesvědčivě provedených důkazech, jejichž význam a obsah také soudy náležitě vysvětlily a právním závěrům z nich vyvozených nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Při odůvodnění svého rozhodnutí potom respektovaly základní zásady vymezené v příslušném procesním předpisu (zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak uložený trest v naznačených souvislostech nelze označit za extrémně nepřiměřený, a to ani s ohledem na ust. § 75, § 76 tr. zák. a není tak založena ingerence Ústavního soudu z již uváděných hledisek ústavně právních. Stran délky samotného trestního řízení potom nezbývá než konstatovat, že to již proběhlo a v jeho průběhu námitku v tomto směru navrhovatel nevznesl, přičemž tvrzení, že trestní řízení navrhovatele procházelo i v době jeho dospívání, nemá zásadního významu i přesto, že Ústavní soud je přesvědčen, že trestní řízení v uvedené věci navrhovatele mohlo proběhnout rychleji.

S poukazem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo než návrh R. H. dle odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu