Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 116/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky J. J., zastoupené JUDr. R. G., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 435 913 087/DO,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2000.

Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, rovněž shora uvedené, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce s tím, že nebylo prokázáno, že postižený J. J., nar. 8. 2. 1915, byl otcem stěžovatelky.

Stěžovatelka je toho názoru, že soud v daném případě nepostupoval v souladu s , když ve smyslu ustanovení jako účastnice řízení měla pouze povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud měl postupovat podle ustanovení a "to dle institutu důkazního břemene, jenž umožňuje soudu rozhodovat i v případech, kdy se skutkový stav nepodaří zcela objasnit, kdy institut důkazního břemene je vždy podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují především principy nestranného a spravedlivého procesu vyplývající z y (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a z d (každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu"). Tím, že soud pouze konstatoval, že řízení o určení otcovství k tehdy nezletilé stěžovatelce sice před Okresním soudem proběhlo, avšak nenašly se spisy, a proto stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, porušil, dle mínění stěžovatelky, její ústavně zaručená práva zakotvená v y ČR a v d. Stěžovatelka má za to, že důkazní břemeno unesla tím, že označila důkazy k prokázání svých tvrzení.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jestliže se namítá porušení y ČR a d, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článkuy ČR ad, jakož i z dalších ustanovení a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Českou správou sociálního zabezpečení, resp. Vrchním soudem v Olomouci, nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce z důvodu, že nebylo prokázáno, že postižený J. J. byl otcem stěžovatelky. Jak již konstatoval i vrchní soud, v předmětném řízení se na úplném zjištění skutečného stavu věci, vedle správního orgánu, podílí i účastník řízení a vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán učinil ke zjištění skutečného stavu věci vše, co mu zákon ukládá, avšak stěžovatelka neprokázala, že je dcerou J. J. - tedy neunesla důkazní břemeno - nelze jí přiznat nárok na odškodnění z titulu sirotka. Ke stejnému závěru se po prostudování spisového materiálu přiklonil i Ústavní soud. Ustanovení umožňuje, aby soud provedl i jiné důkazy, než které navrhli účastníci, ale jde o provedení pouze takových důkazů, které vyplynuly z dokazování, neboť soudu zde není stanovena povinnost po důkazech pátrat. V citovaném ustanovení je stanovena procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení - tzv. důkazní břemeno. To umožňuje soudu rozhodnout v případě, že výsledky hodnocení důkazů neumožňují ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ani závěr o její nepravdivosti. Soud musí rozhodnout v neprospěch účastníka, v jehož zájmu bylo prokázat podle hmotného práva tvrzenou skutečnost.

Ústavní soud je nucen konstatovat, po zhodnocení všech aspektů případu, že v případě postupu správního orgánu neshledal porušení povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. V postupu soudu pak neshledal porušení y ČR a d, a nezbylo mu tedy než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu