Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 293/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. K. Ch., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 12. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. , kterým byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti rovněž napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. , jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli do trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nezapočítává vazba v trvání od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dobu od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993 strávil ve vazbě, když bylo v té době pro němu vedeno trestní řízení v trestní věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92. Trestní stíhání v této věci bylo proti stěžovateli pak zastaveno usnesením vyšetřovatele ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92, podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trestní stíhání, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu k trestu, který měl stěžovatele podle očekávání postihnout. Z tohoto usnesení o zastavení trestního stíhání je zřejmé, že trestní stíhání bylo v této věci zastaveno právě v souvislosti se zjištěním, že se měl dopustit dalšího trestného činu podle § 222 odst. 1 a 3 trestního zákona, pro který byl stěžovatel následně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1997, pod č. j. -269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. , k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Stěžovatel proto požádal ve smyslu § 38 trestního zákona o započtení vazby, ve které se nacházel v době od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993, do trestu mu uloženému shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo na osobní svobodu garantovanou v d (dále jen ""), dále právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu y a v nezákonném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel i porušení podmínek plynoucích z y ČR.

Stěžovatel současně odkázal na publikovaný judikát - rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 1998.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2000 odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. , a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. K porušení namítaných práv stěžovatele rozhodnutím tohoto soudu nedošlo. Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované pod č. 21/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotýká, že toto rozhodnutí má na mysli jinou procesní situaci, kde na rozdíl od nyní posuzovaného případu, došlo k odsouzení, tedy uznání pachatele na vinu, byť bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2000 uvedl, že úhrnný a souhrnný trest jsou dva z řady případů postihu mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Jde o trestání souběhu, tzv. případů, kdy pachatel spáchá více trestných činů předtím, než je za spáchání kteréhokoliv z těchto trestných činů vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. Úhrnný trest přichází v úvahu v případě souběhu jednočinného i vícečinného a nezáleží ani na tom, zda jde o souběh stejnorodý či nestejnorodý. Ukládá se pouze za podmínky, že o všech spáchaných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a rozsudku. Souhrnný trest je možný pouze v případě více činného souběhu. Vícečinný souběh je z časového hlediska dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele, a to v takovém rozsudku, který byl jak první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen, a který již nabyl právní moci, a k němuž lze dosud přihlížet. Stěžovatel se nacházel, ve věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92, ve vazbě od 8. 6. 1992 a bylo mu tudíž kladeno za vinu spáchání trestných činů před tímto datem. Poté byl pravomocně odsouzen za jinou trestnou činnost rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 1996, sp. zn. , rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1994, sp. zn. , a rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. . Dne 15. 8. 1996 se stěžovatel dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným v této věci rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1997, pod č. j. -269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. , takže mezi trestným činem, kterým byl uznán vinným, nemohlo jít o více činný souběh, nepřicházelo do úvahy ukládání úhrnného, ani souhrnného trestu a nešlo proto o řízení ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 trestního zákona. Závěrem svého vyjádření Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění usnesení soudů obou stupňů a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Závěry obecných soudů plně respektují ustanovení § 38 trestního zákona a z námitek stěžovatele nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení věty prvníy, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu y a porušení podmínek plynoucích z y ČR.

Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a uzavírá, že řízení před obecnými soudy proběhlo zcela v intencích zákona, řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně právních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelem a další šetření ve věci mu proto nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu

V Brně dne 23. 8. 2000