Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 185/99

Nález

Ústavního soudu

(IV. senátu) ze dne 25. srpna 2000 sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H. proti rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998 sp. zn. , kterým

bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze z 16.6.1998 sp. zn. , ve znění

doplňujícího rozsudku z téhož dne sp. zn. , jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 o zamítnutí

stěžovatelova návrhu, jímž se domáhal náhrady škody způsobené

nesprávným úředním postupem.

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. ze dne17.12.1998, 2. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17Co 256/98 - 31, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j.17 Co 256/98 - 35, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze 17.12.1998 sp. zn. , kterým bylo

jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. - 31,

ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j.

35.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.

zn. a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že

soudem prvního stupně byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel po

odpůrci domáhal náhrady škody, způsobené podle něho nesprávným

úředním postupem, když byl nesprávně a nepravdivě veden v evidenci

spolupracovníků STB. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím Městského

soudu v Praze ze dne 16.6.1998, č. j. - 31 potvrzeno.

Vzhledem k tomu, že tento soud poté, co přerušil jednání za účelem

porady ohledně dalšího provádění navržených důkazů, po jejím

skončení již bez dalšího vynesl rozsudek, aniž dal účastníkům

řízení možnost přednést závěrečnou řeč, byl ve věci dle § 166

odst. 1 (dále jen "")

bezprostředně poté vydán doplňující rozsudek č. j. -

35, kterým nebylo vyhověno posléze uplatněnému návrhu stěžovatelen

na připuštění dovolání. V odůvodnění tohoto doplňujícího rozsudku

je uvedeno, že soud shledal jako oprávněnou námitku stěžovatele,

že mu výše uvedeným postupem soudu nebylo umožněno přednést

závěrečnou řeč, ve které hodlal uplatnit návrh na připuštění

dovolání. V poučení tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že proti

rozsudku ve spojení s doplňujícím rozsudkem je přípustné dovolání

dle Této možnosti stěžovatel využil a

dovolání podal.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání odmítl s tím, že

dovolání v dané věci není dle přípustné, vada podle

, tj. odnětí možnosti jednat před

soudem, nebyla shledána (ze spisu nevyplývaly ani jiné vady

uvedené v ) a dovolání není přípustné ani z

hlediska V odůvodnění svého rozhodnutí v

podstatě uvedl, že § 239 odst. 2 umožňuje založit přípustnost

dovolání na kladném závěru dovolacího soudu o zásadním významu

právní otázky, kterou odvolací soud za důvod pro připuštění

dovolání neuznal a návrh účastníka zamítl. Nezbytnou podmínkou

ovšem je, že návrh, aby bylo dovolání připuštěno, musí účastník

učinit předtím, než odvolací soud vyhlásí či vydá potvrzující

rozhodnutí. V posuzovaném případě stěžovatel takový návrh vznesl

až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a již samo nesplnění

této podmínky pro připuštění dovolání proto dovolacímu soudu

nebrání, aby vůbec mohl posuzovat, zda dovolatelem uplatněná

právní otázka má zásadní význam či nikoliv. S odvoláním na

příslušná ustanovení a vycházeje z protokolu o jednání

před odvolacím soudem pak Nejvyšší soud učinil závěr, že z

hlediska návrhu na připuštění dovolání zůstal stěžovatel nečinný i

v té fázi odvolacího řízení, kdy předpokládá, že

účastníci vedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již

dříve, přitom podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že návrh

podle je podřaditelný pod kategorii návrhu,

na který pamatuje Stěžovateli nic nebránilo takový

návrh učinit, resp. existenci překážky, jež byla vyvolána před

odvolacím soudem, nenamítal. Návrh účastníka je způsobilý založit

důsledky podle za podmínky, že je učiněn

nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím

soudem. Zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v

řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději.

Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních

včetně ústních přednesů, učiněných do protokolu při kterémkoliv

odvolacím jednání, případně telegraficky či faxem. Stěžovatel

žádnou z těchto možností nevyužil, a pokud zamýšlel návrh podat,

jak naznačoval v dovolání, v posledním přednesu před poradou

senátu, a toto očekávání se nesplnilo, mohl jej učinit ještě po

této poradě, než odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku.

Nejvyšší soud tedy na závěr shrnul, že v případě, že účastníkovi

nebylo umožněno, aby v rámci tzv. závěrečného návrhu přednesl

návrh na připuštění dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z

možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon

předpokládá možnost návrh učinit jindy, resp. později, a z tohoto

důvodu se může jednat o odnětí možnosti jednat před soudem podle

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí

Nejvyššího soudu poukázal na to, že odvolací soud, jak vyplývá z

odůvodnění doplňujícího rozsudku, uznal jeho námitku ohledně

nemožnosti podat návrh na připuštění dovolání jako oprávněnou. Je

proto zcela nelogické, jestliže Nejvyšší soud uvedenou námitku

jako oprávněnou nepřijal, když soud, který pochybení způsobil, tak

učinil. Zdůraznil, že až do přerušení jednání z důvodů porady

senátu ohledně jím učiněných návrhů na doplnění dokazování řízení

nemělo z procesního hlediska vadu. Před odebráním se k poradě však

soud nijak nenaznačil, že se jedná o závěrečnou poradu senátu. Po

návratu pak účastníkům nesdělil, že důkazní řízení končí a že

žádné z navržených důkazů nebudou prováděny, stejně jako

účastníkům nebyla dána možnost k závěrečným vyjádřením a k

uplatnění nákladů řízení. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na

pravidla slušného chování nepřerušil soud ihned poté, co začal

nečekaně přednášet rozsudek, navíc i kdyby tak učinil, na věci by

to nic nezměnilo, neboť vyhlášení rozsudku již bylo zahájeno a

jeho postavení by bylo v podstatě stejné. Dále stěžovatel uvedl,

že řízení u odvolacího soudu má určitá pravidla, kdy přípustnost

dovolání (obdobně jako náklady řízení) uplatňují účastníci řízení

až ke konci řízení, neboť soud by se stěží těmito návrhy zabýval v

počátku jednání. Uvedeným postupem soudu tak byly porušeny § 118 a

239 a d (dále jen

"Listina"), když mu bylo znemožněno jednat před soudem a uplatnit

svá procesní práva. Stanovený postup určený stěžovatel

nemohl dodržet, když odvolací soud v průběhu jednání pochybil a

dovolací soud tuto závadu svým rozhodnutím zlegalizoval, přičemž

nevzal v úvahu, že odvolací soud své pochybení v řízení uznal.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na

argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že

pro jeho rozhodnutí byla rozhodující skutečnost, že stěžovatel

neučinil návrh na připuštění dovolání nejpozději před vyhlášením

rozsudku. Jestliže existence takto časově vymezeného návrhu

je podmínkou, bez níž nemůže dovolací soud zvažovat, zda napadené

rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemohl dovolací

soud rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout. K jinému závěru

nemohl dospět ani přes specifickou situaci, spočívající v tom,

že účastníci byli postupem odvolacího soudu zbaveni možnosti

přednést závěrečné návrhy, neboť ani tím není nedostatek návrhu na

připuštění dovolání zhojen. Uvedená vada přitom v souladu s

ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezakládá důvod pro zrušení

rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se nepovažuje za vadu řízení

podle

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. , dospěl k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná.

Možnost podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání

podle je nepochybně významným procesním

právem účastníka řízení, přitom znemožnění realizace procesních

práv účastníků je i judikaturou Nejvyššího soudu považováno za

odnětí možnosti jednat před soudem podle § 237 odst. 1 písm. f) o.

s. ř. Uplatnění tohoto práva je zákone vázáno na lhůtu, jejíž

časový prostor, tak jako u každé jiné zákonem stanovené lhůty,

musí být při respektování "zákonem stanoveného postupu" podle čl.

36 odst. 1y zachován. Lhůta, na niž je ustanovením

odst. 2 vázáno úspěšné podání návrhu na vyslovení

přípustnosti dovolání, je vymezena specificky stanovením jejího

nejzazšího momentu. Za stavu, kdy procesní předpis stanoví pro

průběh jednání před odvolacím soudem pouze rámcová pravidla, je

třeba v zájmu zachování právní jistoty trvat na tom, aby tento

okamžik byl pro účastníky řízení seznatelný. V posuzovaném případě

tomu tak však nebylo. Není totiž důvodu nevěřit tomu, že

odvolací jednání probíhalo tak, jak je popisuje v ústavní

stížnosti stěžovatel. Nasvědčuje tomu nejen protokol o tomto

jednání, ale i následně jednání samotného odvolacího soudu, který

zřejmě ve snaze odčinit své předchozí opomenutí vydal doplňující

rozsudek. Stěžovatel nepochybně při procesní opatrnosti mohl návrh

podle uplatnit již v písemném odvolání, či

na počátku odvolacího jednání, podle názoru Ústavního soudu mu

však nelze přičítat k tíži, jestliže své rozhodnutí a úvahy o tom,

zda takový návrh vznese či nikoliv, si vyhradil až do doby, kdy by

bylo najisto postaveno, jak bude naloženo s jeho důkazními návrhy,

které v průběhu odvolacího jednání vznesl, případně do doby po

provedení doplnění dokazování (a již vůbec mu nelze k tíži

přičítat, že jeho chování v jednací síni odpovídalo procesním

předpisům a jednacímu řádu). Tím, že odvolací soud, aniž by dal

sám jakkoliv najevo, že řízení před ním končí, a oproti zavedené

praxi vyhlásil rozsudek, aniž dal předtím prostor k závěrečným

návrhům a k uplatnění nákladů řízení, v podstatě navodil situaci,

v níž nebylo možno seznat, že lhůta k realizaci uvedeného

procesního práva končí, kterýžto postup je třeba hodnotit jako

odnětí možnosti jednat před soudem. Závěr Nejvyššího soudu o tom,

že v daném případě nedošlo k vadě, jíž má na mysli § 237 odst. 1

písm. f) , Ústavní soud z uvedených důvodů neakceptuje, a

proto napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí

odvolacího soudu, aby tak vrátil řízení do té fáze, v níž

stěžovatel ještě může své procesní oprávnění, plynoucí z § 239

odst. 2 realizovat [ a 3 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu].