Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 121/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že oba soudy mu neumožnily řádnou účast při jednání a tím mu znemožnily, aby přednesl své návrhy a důkazy, které by prokázaly jeho tvrzení uvedená v žalobním návrhu. Předvolání k jednání před Okresním soudem Plzeň - město konanému dne 21. 6. 1998 sice řádně převzal dne 18. 6. 1998 a svou neúčast na jednání soudu předem neomluvil, ale stalo se tak jen proto, že dne 26. 6. 1998 v době pracovní neschopnosti byl postižen velmi prudkým a těžkým zhoršením zdravotního stavu, který mu v době od 26. 6. 1998 až do 7. 1. 1999 naprosto znemožnil provádět jakékoliv právní úkony, včetně předchozí omluvy z jednání. K jednání u odvolacího soudu konanému dne 19. 1. 1999 se, jak dále uvádí, řádně předem omluvil pro špatný zdravotní stav a požádal o odročení tohoto jednání. Krajský soud však tuto omluvu jakož i žádost o odročení jednání nevzal v úvahu a rovněž jednal v jeho nepřítomnosti. V postupu soudů spatřuje stěžovatel porušení jeho práva zakotveného v a d, jakož i porušení y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proti rozsudkům obou soudů podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, tak, že řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město zastavil a dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu, obou napadených rozsudků a vyjádření účastníků řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatel převzal osobně předvolání k jednání u soudu I. stupně dne 18. 6. 1998, když jednání bylo nařízeno na 21. 7. 1998. K jednání soudu se stěžovatel nedostavil, a to bez předchozí omluvy, a proto soud shledal, že jsou splněny podmínky a jednal v jeho nepřítomnosti. Dne 22. 9. 1998 podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že se nemohl jednání zúčastnit z důvodu hospitalizace v nemocničním zařízení, a z tohoto důvodu nemohl svou nepřítomnost předem omluvit. Odvolací soud nařídil jednání na den 19. 1. 1999, předvolání k tomuto jednání převzala dne 2. 12. 1998 manželka stěžovatele. K nařízenému jednání, které se konalo v 8.30 hodin se stěžovatel opět bez řádné omluvy nedostavil a soud proto jednal v jeho nepřítomnosti. Téhož dne v 9.00 byl vyhlášen rozsudek, jímž soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ve spise je založena písemná omluva stěžovatele z jednání, která však podle sdělení pracovnice podatelny soudu byla podána osobně dne 19. 1. 1999 ve 14.30 hodin, tedy až po skončení jednání soudu a po vyhlášení rozsudku. Stěžovateli však v té době muselo být z předvolání k jednání zřejmé, že se bude konat již v 8.30 hodin, nikoli později než ve 14.30. hodin.

Z postupu stěžovatele i obou soudů je zřejmé, že soudy v řízení postupovaly v intencích , a to na rozdíl od stěžovatele, který svou nepřítomnost u jednání omluvil vždy až po vyhlášení rozsudku.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo do žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 14. srpna 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu