Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 164/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. L. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 1999, čj. -75, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 12. 1998, č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2000, rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 1999, čj. -75, a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 12. 1998, č. j. -55.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud ve Znojmě svým rozsudkem ze dne 21. 12. 1998, č. j. -55, zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se stěžovatel domáhal návrhu, podle kterého se nemovitosti popsané v žalobním návrhu převádí z vedlejšího účastníka řízení Zemědělského družstva J. - v likvidaci na stěžovatele podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Na základě odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodu, že vedlejší účastník řízení nebyl v době uplatněného nároku stěžovatelem vlastníkem požadovaných hospodářských budov a nebyl tak ve sporu pasivně legitimován.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy tím, že nepřipustily jím navržené důkazy a přistoupily pouze na částečné posouzení provedených důkazů, postupovaly v rozporu s d (dále jen "") a ve svých důsledcích též v rozporu s a y ČR. Tak došlo dle názoru stěžovatele ke zkrácení jeho práv a proto také nebyl jeho nárok v plném rozsahu prokázán.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a připojil si spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. .

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2000 poukázal především na odůvodnění svého rozsudku, ze kterého je zřejmé, že odvolací soud vyčerpal všechny dostupné důkazní prostředky, které byly nutné pro objektivní posouzení předmětné věci. Práva stěžovatele zakotvená v y porušena nebyla, stejně tak jako práva stěžovatele zakotvená v a y ČR. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2000 odkázal na svůj rozsudek a uvedl, že stěžovatel se nedostal do postavení oprávněné osoby a neměl z tohoto titulu nevypořádané nároky. Stěžovateli bylo umožněno, aby se k věci vyjádřil a předložil důkazy potřebné pro rozhodnutí soudu. Pokud některé důkazy navržené stěžovatelem nebyly provedeny (výslech svědků), bylo to z důvodu nepředložení listinných důkazů, které by nárok stěžovatele osvědčovaly. Zákon neukládá provést všechny důkazy, které účastníci v průběhu řízení navrhnou ( ).

Vedlejší účastník řízení Zemědělské družstvo J. - v likvidaci ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2000 uvedl, že oba soudy postupovaly v souladu s a citovanými článkyy ČR. Stěžovatel pak dle názoru vedlejšího účastníka řízení nesplňoval hmotně právní předpoklady pro uzavření dohody o vydání stavby a vedlejší účastník řízení pak jako povinná osoba nemohl vydat věci, jichž nebyl vlastníkem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o převodu staveb podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení , respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Podle y ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1y ČR pak stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanoveníy ČR určují základní principy jednání soudu v právním státě. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv, zakotvených v těchto článcíchy ČR, je v dané věci zcela bezpředmětný.

Pokud stěžovatel namítá porušení odst. ly, Ústavní soud konstatuje, že tento článeky stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článeky zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 8. 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu