Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 119/2000

1

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1999, č. j. -53, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 1999, č. j. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 25. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1999, č. j. , a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 1999, č. j. -37.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů je nutné považovat za nezákonné a kolidující s y ČR, d (dále jen "") a v důsledku toho i s a y ČR. Důvody ústavní stížnosti pak stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení a ve skutečnosti, že smlouva o vyřešení střetu zájmů z 10. 2. 1992 nebyla nikdy v celém rozsahu nahrazena jinými ujednáními účastníků.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. .

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. , vyplývá, že stěžovatel žalobou ze dne 20. 10. 1997 se po vedlejším účastníkovi řízení OKD, a. s. Ostrava, Důl D., o. z. domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 1 981 040,- Kč s příslušenstvím za zničené obydlí z důvodu, že kupní smlouvu o prodeji jeho domu vedlejšímu účastníkovi podepsal v tísni. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č. j. -37, návrh stěžovatele zamítl a odvolací soud na základě odvolání stěžovatele pak rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. -53, potvrdil.

1

2

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2000 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud ve svém posouzení dospěl k názoru, že práva a povinnosti účastníků založené smlouvou ze dne 10. 2. 1992 byly zcela nahrazeny novými závazky, které si účastníci ujednali v kupní smlouvě ze dne 28. 4. 1992. Proto aplikace ustanovení nebyla v daném případě na místě.

Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník řízení OKD, a. s. Ostrava, Důl D., o. z. doručil ústavnímu soudu vyjádření ze dne 17. 4. 2000, nesplnil však podmínku stanovenou v ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl zastoupen advokátem a proto nemohlo být k jeho vyjádření přihlédnuto.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) a y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení náhrady škody věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů uvedenými v jejich rozhodnutích. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Podle y ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle y ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95y ČR pak stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanoveníy ČR určují základní

2

3

principy jednání soudu v právním státě. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v těchto článcíchy je zcela bezpředmětný.

Pokud stěžovatel namítá porušení y, tento článek stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu nebyla porušena. Stěžovateli bylo umožněno, aby podal žalobu i opravný prostředek, jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, o jeho věci jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí, ve kterých podrobně rozvedly úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutí

Je tedy zřejmé, že interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. srpna 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

3