Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 296/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a M. N., zastoupených JUDr. D. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č. j. -90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. -66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 12. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č. j. -90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. -66. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. -66, byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 3. 1994, č. j. -24, tak, že kupní a darovací smlouva ze dne 2. 6. 1966, uzavřená mezi M. K. a stěžovateli, se v části, kterou byly stěžovatelům darovány zemědělské pozemky v katastrálním území v k. ú. P. a k. ú. H., zrušuje. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. 2. 2000, č. j. -90, dovolání zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v d (dále jen " "), podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž v souladu s y se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelé vytýkají zejména Krajskému soudu v Hradci Králové neúplné zjištění skutkového stavu spojeného s nekomplexním hodnocením důkazů. Postupem obecných soudů byl tak podle názoru stěžovatelů porušen zákon (zejména ) a dále právo stěžovatelů na rovnost účastníků řízení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2000 uvedl, že v projednávaném případu, týkajícím se zrušení části smlouvy o převodu nemovitostí bývalé zemědělské usedlosti podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tvrdili stěžovatelé, že - v rozporu se zněním písemné smlouvy, podle níž byly zemědělské pozemky převedeny bezúplatně - ve skutečnosti za tyto pozemky zaplatili. Nejvyšší soud ČR ve své konstantní judikatuře zastává stanovisko, že není rozhodující, jak zní písemná smlouva, protože praxe převodu budov bývalých zemědělských a lesních pozemků byla různá. Za rozhodující proto považuje, zda za takové pozemky byla po dohodě účastníků poskytnuta odpovídající protihodnota. Protože o tyto pozemky, užívané zemědělskými organizacemi, nebyl většinou zájem, týkaly se platby navíc - pokud byly poskytnuty - zpravidla obytných a hospodářských budov, stavebních pozemků a zahrad užívaných vlastníky. Okolnost, že takové pozemky byly oproti výslovnému znění smlouvy převedeny na základě dohody účastníků úplatně, musí prokázat osoba, která takové tvrzení vznesla. V žádném případě proto Nejvyšší soud ČR nezastává stanovisko, že obsah písemné smlouvy vždy vyjadřoval skutečnost. Pokud jde o prokázání tvrzení stěžovatelů, odkázal Nejvyšší soud ČR na písemné vyhotovení svého rozsudku, jenž se touto problematikou zabýval s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2000 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku s tím, že těžiště řízení bylo v posouzení, zda stěžovatelé unesli důkazní břemeno či nikoliv. Ze závěru krajského soudu, že nikoliv, nelze dovozovat porušení zásady rovnosti stran sporu ani porušení základního práva zakotveného v čl. 11, když ostatně stěžovatelé sami ani neuvedli, v čem konkrétně by porušení tohoto práva mělo spočívat.

Vedlejší účastníce řízení M. K. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zrušení části smlouvy věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů, uvedeným v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Vycházeje z těchto úvah přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků y, které byly podle mínění stěžovatelů v řízení před obecnými soudy porušeny.

Pokud stěžovatelé namítají porušení y, Ústavní soud konstatuje, že tento článek y stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky. Jak odvolací, tak i dovolací soud věc projednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Pokud se týká blíže nezdůvodněného odkazu stěžovatelů na y, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba obsah tohoto článku chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak by se podávalo z toliko naznačené námitky stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají i y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelé kromě pouhých tvrzení nepředložili žádný důkaz, kterým by vyvraceli to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelé v řízení neunesli důkazní břemeno.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelů, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. srpna 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu