Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 204/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. A. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. , jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. , který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 1. 1998, č. j. ve věci dědictví po zemřelém F. H.

Stěžovatelka je toho názoru, že odmítnutím dovolání byla porušena její základní práva, zaručená , a d. Nejvyšší soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu není z hledisek ustanovení , a přípustné. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu především v tom, že "neměla možnost před vydáním usnesení odvolacího soudu učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání", jelikož odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání.

Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí, kladených na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, požádal Nejvyšší soud ČR jako účastníka řízení o vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Předseda senátu JUDr. L. D. ve vyjádření za Nejvyšší soud ze dne 9. 5. 2000 uvedl, že stěžovatelka vlastně nezpochybňuje závěr dovolacího soudu, obsažený ve stížností napadeném usnesení a veškeré věcné námitky směřuje proti usnesení odvolacího soudu, které nenapadá a jehož zrušení nepožaduje. O odvolání stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně byl odvolací soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání ( ) a k nařízení jednání nebyl důvod ani proto, že by odvolací soud prováděl další, v řízení před soudem prvního stupně neprovedené dokazování. Vyslovení přípustnosti dovolání může účastník odvolacímu soudu navrhnout až do vyhlášení jeho rozhodnutí o odvolání. Stěžovatelka tedy mohla navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání již při podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a samostatným podáním i později, což však neučinila. Účastník řízení proto navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není soudem nadřízeným obecným soudům, ani vrcholem jejich soustavy či další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem d, zejména pak její hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.

Stěžovatelka uvádí, že neměla možnost učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť Městský soud v Praze rozhodl bez nařízení jednání a v zásadě pouze o tuto skutečnost opírá svoji ústavněprávní argumentaci, zároveň však brojí jen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo její dovolání odmítnuto. Ústavnímu soudu nezbývá, než souhlasit se závěry Nejvyššího soudu ČR, obsaženými ve výše uvedeném vyjádření. Podle není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Účastník řízení může podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Nevyhoví-li odvolací soud tomuto návrhu, je přesto dovolání, podané účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání však může odvolací soud vyslovit i bez návrhu ( a odst. 2 ). Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. navíc Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v závěru tohoto rozhodnutí poučena, že dovolání lze podat pouze za podmínek uvedených v a násl. , ačkoliv to nebylo povinností tohoto soudu.

Pokud má stěžovatelka námitky vůči platné právní úpravě dědického řízení, mohla napadnout ústavní stížností již rozhodnutí odvolacího soudu a případně spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelky jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Spolu s ústavní stížností mohlo být z důvodu procesní jistoty podáno i dovolání. Není-li si totiž navrhovatel jist, zda dovolání je přípustné nebo ne, může podat dovolání i ústavní stížnost, protože pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (viz. např. usnesení č. 30

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).

Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupem a rozhodnutími obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených nebo jiných a odmítl proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 1. 8. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu