Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 219/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. V. H., a 2) M. P., zastoupených JUDr. O. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2000, č.j. -19, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1999, č.j. FŘ/1467/140/99 Pn-25, FŘ/1468/140/99 Pn-26 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 16. 10. 1998, č. 980003252,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2000, č.j. -19, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1999, č.j. FŘ/1467/140/99 Pn-25, FŘ/1468/140/99 Pn-26, jímž bylo napadené rozhodnutí, tj. platební výměr Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 16. 10. 1998, č. 980003252, změněno tak, že základem daně z převodu nemovitostí je částka 711 200 Kč, daň činí 35 580 Kč, zvýšení daně dle ustanovení o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je 3 558 Kč, daňová povinnost celkem činí 39 138 Kč. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil i uvedená správní rozhodnutí napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové předcházející.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na uložení daně na základě zákona zakotvené v d ("Listina"), jakož i práva zakotvená v a y. Uvedli, že byli ideálními spoluvlastníky, a to každý z nich k id. 1/2, několika nemovitostí. Formou notářského zápisu se dohodli o zrušení podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitostem. O vzájemném vypořádání se dohodli tak, že každý z nich se stal výlučným vlastníkem k jednotlivým nemovitostem blíže specifikovaným v čl. II notářského zápisu. Vypořádání bylo provedeno bez finančního vyrovnání, i když jeden ze spoluvlastníků nabyl bezúplatně více, než by činila hodnota jeho podílu. Dle jejich názoru pojem reálné rozdělení věci je třeba vykládat pro dané účely šířeji, než pouze jako fyzické rozdělení jedné věci. Pod tento pojem je nutno zahrnout i "rozpad" souboru věcí, v daném případě nemovitostí tvořících samostatný celek, na samostatné nemovitosti ve výlučném vlastnictví bývalých podílových spoluvlastníků. Nesouhlasí s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, že při vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví převedl každý z nich svoji ideální jednu polovinu do vlastnictví druhého a považují ho za rozporný s obč. zák. Stejně tak nesouhlasí s právními názory finančních orgánů, jež zaujaly při aplikaci , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, přičemž argumentují obdobně jako v žalobě o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vzhledem k neexistenci Nejvyššího správního soudu, což je dle jejich názoru porušením y, bylo v jejich případě zasaženo do práva na soudní ochranu podle y. Vyjádřili názor, že v současné době dochází k rozdílnému výkladu právní normy obecnými soudy, přičemž poukázali na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. z 29. 1. 1997, zveřejněný v časopise Finance a úvěr (FaU. 99, 4: 250).

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky ve stížnosti uvedené se shodují s těmi, které stěžovatelé uplatnili v žalobě a s nimiž se krajský soud vypořádal v napadeném rozhodnutí, a z toho důvodu odkázal na jeho odůvodnění. Nesouhlasí s právním názorem stěžovatelů, že pojem reálné rozdělení věci je třeba vykládat pro daňové účely šířeji než pouze jako fyzické rozdělení jedné věci a lze pod něj zahrnout i "rozpad" souboru věcí (nemovitostí). Daň z převodu nemovitostí byla vyměřena v souladu se zákonem, když ze smlouvy o zrušení podílového spoluvlastnictví nesporně plyne, že každý z převodců předmětných nemovitostí získal od nabyvatele protiplnění. Pro daňové účely je nerozhodné, zda plnění je provedeno formou finančního vyrovnání, či poskytnutím jiné protihodnoty. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla nálezem zamítnuta, nebude-li shledán důvod pro její odmítnutí usnesením dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Finanční ředitelství v Hradci Králové se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo sdělením ze dne12. 5. 2000.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory orgánů veřejné správy, zejména pokud jde o výklad , a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z žaloby stěžovatelů o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. Ústavní soud si je vědom, že v dané oblasti judikatura obecných soudů při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů - správců daně v případech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou podle obč. zák., není jednotná, což lze dovodit již ze srovnání napadeného rozsudku se shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 1977, sp. zn. , nebo rozsudkem téhož soudu ve věci sp. zn. (SpP. 97, 1: 35). Stejně tak si je vědom, že při stávající neexistenci u ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu, v oblasti správního soudnictví neexistuje orgán veřejné moci, který by, obdobně jako Nejvyšší soud ČR, zajišťoval sjednocování judikatury obecných soudů při rozhodování podle části páté Přesto je toho názoru, že právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, vyjádřený v napadeném rozsudku, je zcela ústavně konformní a z toho důvodu napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému zásahu do ústavního práva zakotveného v y a v důsledku toho ani k namítanému porušení principů zakotvených v a v y, stejně jako porušení y.

Na neexistenci Nejvyššího správního soudu, resp. jiného vrcholného soudního orgánu, který by sjednocoval judikaturu ve věcech správního soudnictví, upozorňoval a upozorňuje Ústavní soud opakovaně, v některých případech pak dokonce přistoupil k tomu, že tuto roli suploval. V současné době však nezbývá než konstatovat, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu ve věcech tzv. obyčejného práva.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. 8. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu