Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
36016.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 29/2000
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č. j. 9 To 36/99 -209, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Dne 17. 1. 2000 se řádně zastoupený stěžovatel obrátil na Ústavní soud s včas podanou ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 22. 9. 1999, č. j. 9 To 36/99 -209, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl k odvolání okresního státního zástupce v Příbrami zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 6. 1999, č. j. 4 T 26/97 -191. Stížností napadeným rozsudkem bylo ve věci krajským soudem znovu rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr.ř. a stěžovatel byl uznán vinným tr. činem pokusu o znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr.z., když měl dne 23. 8. 1997 kolem 5.00 h v obci Dobří pod pohrůžkou násilí nutit k souloži J. Ř. tak, že jí povalil do trávy, vyhrožoval jí uškrcením, pokud s ním nebude souložit a když volala o pomoc, rukou jí zacpával ústa, škrtil ji pod krkem, přičemž v dalším jednání a dokonání úmyslu mu bylo zabráněno posádkou projíždějícího osobního automobilu.
Stěžovatel namítá, že v daném případě byly porušeny zásady soudního procesu, zejména volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, ústnosti a bezprostřednosti, které mají zaručovat spravedlivý proces. Odvolací soud od prvního vrácení věci ukládal nalézacímu soudu pokyny, které směřovaly k tomu, aby přehodnotil své právní závěry a uznal stěžovatele vinným z pokusu znásilnění. Poukazuje též na rozpory v důkazech, ve výpovědi poškozené a její předchozí chování. Oba soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy, s pohnutkami jednání. Stěžovatel se přitom ke svému jednání ihned doznal, uvedl pravdivě všechny skutečnosti a okolnosti a beze změn na nich setrval po celý průběh řízení. Reagoval sice poněkud nepřiměřeným způsobem na kousnutí poškozené, v další fázi již nešlo o sexuální motiv, nýbrž o to, aby poškozená svým hysterickým jednáním na oba neupozorňovala. Verze uváděná poškozenou se od jeho odlišovala a bylo na soudu, aby odstranil pochybnosti ve skutkových zjištěních a objektivně rozhodl. Soudy se nevypořádaly s rozpory, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí. Přitom jde o důkazy, které jej podle jeho názoru zbavují viny nebo ji zeslabují. Soud měl postupovat podle zásady "in dubio pro reo". Odvolací soud pochybil též procesně, když podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl sám. Ztotožnil se přitom se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem, který však neshledal žádné znaky znásilnění, resp. jeho pokusu. Rozhodl však tak, že jej z pokusu znásilnění uznal vinným, aniž důkazy bezprostředně opakoval. Provedl jen stručný a jednoznačně účelový výslech obviněného a poškozené bez podpory výslechem ostatních svědků. Tím překročil meze pravomocí odvolacího soudu. Správně měl věc vrátit podle § 259 odst. 1 tr.ř. soudu prvoinstančnímu. Ze všech uvedených důvodů namítá zásah do práv zaručených v čl. 90 Ústav y ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu KS v Praze JUDr. M. M., která plně odkázala na odůvodnění rozsudku a obsah soudního spisu. Krajský státní zástupce JUDr. C. L. uvedl, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Dokazování bylo složité, v průběhu řízení i stěžovatel přizpůsoboval svoji verzi provedeným důkazům. Odvolací soud správně hodnotil výpověď poškozené v návaznosti na další provedené důkazy, doplnil skutková zjištění soudu I stupně a sám rozhodl, přičemž trest odpovídá zákonným hlediskům. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat přípustnost a opodstatněnost jednotlivých bodů stěžovatelova podání.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K jednotlivým stížnostním bodům Ústavní soud považuje za potřebné uvést:
a) Stěžovatel namítá, že v daném případě byly porušeny zásady soudního procesu, zejména volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, ústnosti a bezprostřednosti, které mají zaručovat spravedlivý proces. Pokud jde o prvou skupinu námitek, směřuje v podstatě ke způsobu hodnocení provedeného dokazování. Předně je třeba uvést, že tento aspekt ústavní stížnosti byl posuzován podrobně i v řízení před obecnými soudy. Krajský soud v Praze opakovaně věc vracel Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání. Okresní soud hodnotil odlišně jednání stěžovatele jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.z., nikoli jako trestný čin pokusu o znásilnění. Obhajoba stěžovatele připouštěla v jednání stěžovatele nejvýše trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr.z., na který by se vztahovalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
K tomuto bodu proto Ústavní soud uvádí, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústav y ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústav y ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústav y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústav y ČR, čl. 36 odst. 1 Listin y). Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem čtyř rozsudků a tří zrušovacích usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry (stupeň opilosti, chování stěžovatele a poškozené, charakter oblečení poškozené, vzdálenost místa činu od osob čekajících na taxi, použití a stopy fyzického násilí, výpovědi nezainteresovaných svědků P. a B.) k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Ústavní soud proto neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Nadále zastává názor vyjádřený v jeho ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co bylo provedeným dokazováním zjištěno, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí;
b) Zjevně neopodstatněná je i námitka porušení § 259 odst. 3 tr.ř. Trestní řád možnost rozhodnout odvolacímu soudu poskytuje a odvolací soud je přitom vázán pouze § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. a § 263 odst. 6 tr.ř., které stanoví meze v pojetí odvolacího řízení jako řízení kasačního s prvky apelačními. Kautely těchto ustanovení nebyly překročeny způsobem, který by měl za následek zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. , odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu