Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 18/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. P. N., zastoupeného JUDr. F. V. PhD., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze, jimž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu-západ ze dne 19. 7. 1999, č. j. -158.

Navrhovatel zdůrazňuje, že skutková zjištění obou soudů jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování a navíc soudy na nesprávná skutková zjištění chybně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Podle jeho názoru soudy některé z provedených důkazů vůbec nevyhodnotily a ve svém rozhodování se s nimi rovněž náležitě nevypořádaly. Jedná se zejména o rozpory v provedených důkazech, které však soudy blíže nevysvětlily, takže podle názoru stěžovatele nelze hovořit o jednoznačném závěru, že jednání navrhovatele, blíže označené v napadeném usnesení, je trestným činem a že tento trestný čin spáchal stěžovatel.

Navrhovatel uvádí, že je trestně stíhán a pravomocně odsouzen pro nabídnutí úplatku celkem třem policistům, když v jeho jednání je spatřována příprava k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 7 odst. 1 ve vztahu k § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákona.

Ústavní stížnost především vytýká odvolacímu soudu porušení d ve vztahu k údajnému porušení tr. ř., když odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nerespektoval procesní předpisy tím, že nehodnotil veškeré provedené důkazy a nerozhodl o nich, takže napadené usnesení se údajně stalo nepřezkoumatelným.

Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem soudu prvého stupně trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s přípravou k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 7 odst. 1 ve vztahu k § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák.

Trestné jednání stěžovatele spočívá ve skutečnosti, že při služebním zákroku, prováděném v bytě stěžovatele policisty Policie ČR, Okresního ředitelství Praha - západ nabízel navrhovatel ve svém bytě mjr. N. a npor. P. dámská saka, poté částku 100.000,- Kč a téhož dne před domem por. Č. 50.000,- Kč s tím, aby policisté odstoupili od pátrání po větším množství nekolkovaných cigaret a policista Č. od jejich zajištění, když celkový počet těchto cigaret představuje škodu vzniklou státu nezaplacením daní a cla ve výši 2.298.005,- Kč.

Odvolací soud zdůraznil, že soud prvého stupně se projednávanou věcí zabýval již podruhé, když jeho předchozí rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena především proto, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový děj.

Po doplnění dokazování provedeném soudem prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že takto doplněná skutková zjištění jsou úplná, správná a mají oporu ve výsledcích dokazování. Krajský soud se tak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, pokud tento vzal za základ svých skutkových zjištění (pokud jde o trestný čin podplácení v bytě obžalovaného) výpovědí svědků N. a P., když z jejich strany nebylo zjištěno nic, co by odůvodnilo jejich případné křivé obvinění stěžovatele a rovněž výpověď svědka Ing. N. T. Q. Pokud se týká drobnějších rozporů ve výpovědích policistů soudy je vysvětlily poukazem na časový odstup od události. Odvolací soud rovněž vysvětlil z jakých úvah vycházel, pokud se ztotožnil s použitou právní kvalifikací trestných činů stěžovatele, provedenou soudem prvého stupně.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů, neboť námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti jsou jen opakováním odvolacích důvodů, které již byly předmětem zkoumání odvolacího soudu. Stěžovatel opírá ústavní stížnost o údajné porušení tr. ř., které v sobě zahrnuje zásadu volného hodnocení důkazů. K této námitce je především třeba zdůraznit, že Ústavní soud tuto zásadu respektuje, neboť je výrazem principu nezávislosti soudů (y) a nepřehodnocuje proto dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se z výsledky v hodnocení těchto důkazů sám neztotožnil. Ústavní soud je tedy oprávněn pouze zkoumat zda před obecnými soudy nedošlo k porušení shora citované zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedené v a v . ř. V dané trestní věci však nebylo zjištěno nic, coby porušení uvedeného principu potvrzovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná konkrétní pravidla pokud jde o počet důkazů, potřebných k prokázání konkrétní skutečnosti ani stupeň jejich důležitosti. Tato zásada tedy znamená, že obecné soudy postupují při hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určitých skutečností, když berou v úvahu veškeré zjištěné okolnosti případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Konečné rozhodnutí soudu musí být tedy nejen logické, ale musí mít i návaznost na výsledky provedeného dokazování.

Je nepochybné, že v dané věci bylo provádění důkazního řízení velmi obtížné pro neznalost češtiny stěžovatele a určité potíže, které vyvolalo přetlumočení konkrétních dotazů v rámci vyšetřování stěžovatele. Z obsahu připojeného trestního spisu však Ústavní soud nezjistil žádné porušení procesních předpisů, které by odůvodňovalo závěr stěžovatele o porušení d. Ústavní soud v rámci namítaného hodnocení dokazování poznamenává, že není oprávněn zasahovat do hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy potud, pokud by je sám neprovedl a pouze v případě, že závěry obecných soudů o vině a trestu by neodpovídaly skutkovému stavu věci nebo s ním byly v příkrém rozporu.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud má za to, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako taková musí být tedy v souladu s ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 3. srpna 2000