Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 157/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti podané H. P., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, odeslanou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1999, v zákonné lhůtě, doplněnou podáním ze dne 20. 6. 2000, se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozsudku. Tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení "zásad základních lidských práv podle ústavního v ustanovení článku 36/1, 2, 3, /2, /1". Dále poukazuje na porušení ustanovení téhož ústavního zákona. V rozhodnutí soudu spatřuje také "vážné porušení základních práv podle ústavního "

Stěžovatelka v žalobě, podané u Okresního soudu v Pelhřimově dne 31. 3. 1992, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. , doplněné podáním ze dne 16. 6. 1992, navrhovala rozsudek znějící tak, že žalovaná strana - město H., zastoupené Městským úřadem v H. - "je povinna uzavřít" (alternace: soud nahrazuje souhlas žalované strany k uzavření) dohodu ve smyslu ust. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon). Dle znění dohody, které je součástí petitu, mělo město H., zast. Městským úřadem v H., jako povinná osoba ve smyslu uvedeného zákona, držitel nemovitostí v kat. úz. H., v žalobě specifikovaných, vydat nemovitosti stěžovatelce. Žalovaná strana namítala zejména, že není povinnou osobou, že k 1. 4. 1991, tedy ke dni, kdy zákon nabyl účinnosti, nemovitosti nedržela. Soud prvého stupně rozhodl dne 29. 7. 1994, po předchozím zrušení jeho původního rozsudku soudem odvolacím, že žalované město H. je povinno nemovitosti vydat. Soud dospěl zejména také k závěru, že žalované město H. je pasivně legitimováno, neboť nemovitosti drží. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, pak rozhodl dne 8. 12. 1994, pod čj. -157, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh zamítá. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud na č.l. 158 uvedl zejména, že ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991, tím, kdo předmětné nemovitosti držel, byl československý stát.

Stěžovatelka podala ve věci dovolání datované dne 27. 2. 1995, adresované Vrchnímu soudu v Praze, v němž uvedla, že v rozsudku krajského soudu spatřuje porušení ustanovení , d) Dále v dovolání poukázala na to, že v řízení o restituci je pasivně legitimován subjekt, který předmět restitučních nároků drží. Z podání stěžovatelky lze dovodit, že, podle jejího právního názoru, není rozhodné, kdo je vlastníkem. Žalované město H. bylo a je, podle ní, držitelem předmětných nemovitostí. Náležitostí restitučního návrhu je pak důkaz o "detenci".

O dovolání rozhodoval dne 17. 12. 1998 Nejvyšší soud ČR, a to pod čj. -170. Pokládal dovolání za přípustné podle ve znění účinném do 31. 12. 1995, "jehož jest užít vzhledem k čl. II odst. 4 " Nejvyšší soud se zabýval, jak uvedl, toliko důvodem podle ust. , jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. K otázce pasivní věcné legitimace uvedl, že město H. k 1. dubnu 1991 nemovitosti nedrželo a že obec "může být osobou povinnou podle jen tehdy, jestliže nemovitosti, o které je spor, přešly do jejího vlastnictví po účinnosti s povinností je vydat". Tak však tomu v posuzovaném případě nemohlo být, neboť žalobkyně uplatnila nárok na jejich vydání před 24. 5. 1991, kdy , o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, nabyl účinnosti. Nejvyšší soud dodal, že v daném případě stát nepřevedl na město H. sporné nemovitosti "ani jiným způsobem". Proto "platí, že žalovaný povinnou osobou není". Nejvyšší soud uzavřel, že "právní posouzení věci odvolacím soudem, měřeno uplatněným dovolacím důvodem, je ...správné", a dovolání jako nedůvodné zamítl.

Ústavní stížnost, (v níž je žalovaná strana označována jako "Obec město H."), vytýká rozsudku Nejvyššího soudu, že právně posuzoval daný případ z hlediska otázky, kdo byl k 1. 4. 1991 vlastníkem předmětných nemovitostí, ač se měl zabývat otázkou, kdo tyto nemovitosti držel. Stěžovatelka ve stížnosti zejména též uvádí, že "soudy zavinily ...výrazný časový odklad konečného rozhodnutí, porušily tím současně důležitou zásadu rovnosti účastníků...". Tvrdí rovněž, že "soudy ...zavinily nečitelnost nástupnictví původní žalované strany... postupem soudů byla zpochybněna zásada svobody žalobce, rovnosti obou účastníků a důstojnosti nejen účastníků, ale i soudního řízení ve smyslu úst. zákona ". Závěrem stěžovatelka uvádí, že "poslední rozhodnutí soudu zcela přehlédlo právní, faktické i funkční důkazy...".

Ústavní soud zkoumal ústavní stížnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu i dalších obecných soudů, jež rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, předcházela. Činil tak se zřetelem na možné porušení základních práv stěžovatelky, zaručených jí ústavním zákonem. Pokud jde o formální stránku případu, stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepřesně dovolává "zásad základních lidských práv podle ústavního ". Stěžovatelka nepřihlédla k ústavnímu , y, zejména též k jejím přechodným a závěrečným ustanovením, jakož i k usnesení předsednictví ČNR č. o vyhlášení d (dále jen ), jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že pro určení povinné osoby ve smyslu je rozhodné, zda věc drží, respektive ke dni účinnosti zákona držela, nikoli to, zda věc vlastnila. Je tedy právně významné pouze toto oprávnění, jež může, ale nemusí, být výronem vlastnického práva, jež tudíž může existovat také jako samostatný druh věcného práva. (Není však relevantní pouhá detence, zmiňovaná stěžovatelkou v dovolání.) Skutečnost, že není třeba, aby povinná osoba ke dni účinnosti zákona byla vlastnicí předmětné věci (vlastníkem byl nepochybně čsl. stát), však, samozřejmě, sama o sobě neznamená, že povinnou osobou bylo in concreto město H., jak stěžovatelka od počátku tvrdí. Bylo by snad možno připustit, že od účinnosti , o obcích, město H. fakticky spravovalo předmětné nemovitosti. Bylo-li tomu tak, pak snad lze připustit, že byl ke dni účinnosti zákona splněn jeden z předpokladů naplnění pojmu "držba" ve smyslu ust. zákona. K naplnění tohoto pojmu, k tomu, aby určitá osoba byla držitelem, je třeba však také toho, aby měla vůli s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi). To lze dovodit ze souvislosti ust. zákona a . Nelze mít za prokázáno, že tomu tak bylo v případě právnické osoby, jíž je město H., že tato osoba byla držitelem (zákon, na rozdíl od , výslovně nediferencuje mezi držitelem oprávněným a neoprávněným). Potud k problematice držby a vlastnictví, již nad rámec ochrany základních práv zaručených ústavním zákonem.

Jestliže stěžovatelka tvrdí porušení práv na soudní ochranu, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že taková porušení nebyla shledána. Neexistence takového porušení je evidentní zejména ve vztahu k y, neboť právo na právní pomoc nebylo porušeno (ani jen ohroženo). Pokud jde o y, je skutečností, že doba, jaká uplynula od podání dovolání u soudu dne 1. 3. 1995 do jeho projednání v prosinci 1998, se může jevit jako nepřiměřená. Zbytečné průtahy však nebyly shledány. Ústavní soud vzal na zřetel, že průtahy nastaly v souvislosti se změnou , se změnou funkční příslušnosti týkající se rozhodování o dovolání. Nebyly zjištěny průtahy neodůvodněné. (Dodává se pro úplnost, že petitem ústavní stížnosti je žádán výhradně postup podle ust. , o Ústavním soudu. Petitu subsidiárního není.)

Ústavní soud není obecným soudem a rozhodnutí obecného soudu zruší jen tehdy, jestliže zjistí, že bylo porušeno ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y zaručené základní právo osoby nebo její svoboda. Takové porušení nebylo Ústavním soudem zjištěno. Proto byla ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu