Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 218/2000

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížností ing. P. Č., zastoupeného JUDr. J. X., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2000, čj. -60, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1999, čj. -43,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 210 000,-- Kč, tento uvádí, že jako obchodní ředitel v obchodní společnosti S., a. s., uzavřel v březnu 1997 se svým zaměstnavatelem manažerskou smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že dojde-li v době platnosti této manažerské smlouvy k jeho odvolání z funkce a současně i k ukončení jeho pracovního poměru, náleží mu náhrada ve výši šestinásobku základního měsíčního platu. V září 1997 byl stěžovatel odvolán z funkce obchodního ředitele, bylo mu nabídnuto místo jiné, které nepřijal, a proto s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení . Stěžovatel obdržel odstupné ve výši dvou průměrných měsíčních platů, avšak jeho nárok na výplatu sjednaného šestinásobku měsíčního platu zaměstnavatel neuznal. Stěžovatel se proto obrátil na obecné soudy, které však jeho žalobu zamítly, když, podle stěžovatele nesprávně, dovodily, že článek 2 odst. 3 d (dále jen " ") a článek 2 odst. 4 y ČR, podle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, se nevztahují na oblast pracovního práva. Stěžovatel má za to, že právní názor obecných soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil pro jejich rozpor s u a u ČR.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že okresní soud po provedeném dokazování shledal, že manažerská smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a jeho bývalým zaměstnavatelem je neplatná ohledně ujednání obsaženého v článku II odst. 4, podle kterého měla stěžovateli náležet náhrada ve výši 6-ti násobku základního platu (činil 35 000,- Kč měsíčně), došlo-li v době platnosti smlouvy k jeho odvolání z funkce a současně i k ukončení jeho pracovního poměru. Okresní soud s ohledem na kogentní povahu pracovněprávních předpisů vyložil, že není-li v těchto předpisech umožněna odchylná úprava práv a povinností účastníků pracovněprávních vztahů, je třeba to, co těmto předpisům neodpovídá, považovat za zakázané, což je závěr, který není v rozporu s ustanovením y. Pokud se tedy zaměstnavatel zavázal k poskytnutí náhrady související s odvoláním z funkce a současně s ukončením pracovního poměru stěžovatele, tedy podle obsahu a smyslu k ujednání o jednorázovém plnění, nemajícím povahu odměny za práci, lze jeho úkon považovat za neplatný ve smyslu ustanovení , neboť pracovněprávní předpisy v daných souvislostech, kromě odstupného podle ustanovení , takového jednorázové plnění neumožňují.

V odvolání stěžovatel oponoval právnímu názoru soudu prvého stupně a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdil opak. Krajský soud v Ostravě se s právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil a odvoláním napadený rozsudek potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z pohledu tvrzeného zásahu do práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K dodržování základních práv a svobod v pracovněprávních vztazích se Ústavní soud vyjádřil ve své dřívější rozhodovací praxi již několikrát. V projednávané věci jsou relevantní nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995,

sp. zn.

(ÚS, sv. 4 č. 73), a ze dne 2. 7. 1996,

sp. zn.

(ÚS, sv. 5, č. 59), o něž se opírají oba účastníci řízení, paradoxně z nich však vyvozují různé právní závěry. Dřívější nález Ústavního soudu konstatoval, že ustanovení článku 2 odst. 3 y a článku 2 odst. 4 y ČR, podle kterých "každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá," platí i pro oblast pracovněprávních vztahů při vědomí jejich specifik. V pozdějším nálezu se Ústavní soud vyjádřil k zásadně kogentní povaze ustanovení dosud platného a uvedl, že v případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Ve věci pojednané tímto pozdějším nálezem bylo mimo jiné namítáno i porušení základního práva obsaženého v y, k čemuž Ústavní soud vyložil, že v oblasti pracovního práva platí, že to, co pracovněprávní normy výslovně nepředpokládají, je nutno považovat za zákonem zakázané, a proto porušil-li stěžovatel svým jednáním zákon (rozuměj ), nemohl být porušen y a y ČR (str. 459 a 460).

Právní názor na problematiku plnění sjednaného pro případ odvolání z funkce, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, spojeného s ukončením pracovního poměru, které nemá charakter odstupného ve smyslu ustanovení , vyjádřil několikrát i Nejvyšší soud ČR (rozsudek ze dne 6. 10 1998, sp. zn. , Rc 7/2000, rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud ČR takovéto ujednání, ať je označeno jakkoli, nepovažuje za sjednání mzdy a má za to, že jde o neplatný právní úkon, neboť pracovněprávní předpisy takovou úpravu neumožňují a smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů zde pro kogentnost předmětné právní úpravy nelze uplatnit. Tato argumentace byla předestřena k posouzení Ústavnímu soudu, který ji v tomto směru neshledal protiústavní a potvrdil, že je v zásadě konformní i s právním názorem ve shora citovaném nálezu I. senátu Ústavního soudu (usnesení ze dne 8. 12. 1999,

sp. zn.

).

Ze shora uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud již ve svém shora citovaném nálezu zaujal stanovisko, podle něhož se nemůže s odkazem na y účinně dovolávat zásahu Ústavního soudu ten, kdo sám svým jednáním zákon poruší a ani v projednávané věci není důvodu se od tohoto závěru odlišovat. Námitky obsažené v ústavní stížností se tak dostaly do polohy nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, stěží způsobilé bez dalšího posunout stěžovatelovu věc do ústavně právní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu