Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 214/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti H. N., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. -30, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 1999, č. j. -19,

t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2000, se domáhá stěžovatel zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. -30, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 1999, č. j. -19. Soudem prvého stupně byl stěžovateli zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 2, který s rozsudkem ze dne 30. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. , nabyl právní moci dne 6. 11. 1998, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání věci podle

Zamítnutí návrhu na povolení obnovy odůvodnil prvoinstanční soud tím, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být pouze předložení důkazu, který by změnil hodnocení výzev k vydání nemovitosti tak, že původní hodnocení soudu v jejich neplatnosti pro nedostatek zákonem předepsaných náležitostí, by mohlo být hodnoceno jako platné.

Odvolací soud usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když se zaměřil na přezkoumání vzájemného vztahu plných mocí ze dne 23. 11. 1994 a ze dne 10. 12. 1994 a na jejich právní závaznost ve vztahu k provedeným výzvám o vydání věci. Dovodil z toho, že jak stěžovateli, tak i jeho právnímu zástupci musela být existence plné moci ze dne 10. 12. 1994 známa již při původním řízení. Pouhé opomenutí předložit tento zásadní důkaz nemůže povolení obnovy řízení odůvodnit. Rovněž tak odvolací soud dovodil, že ani usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. , které stěžovatel obdržel na základě jeho žádosti ze dne 7. 3. 1999 z archívu hl. m. Prahy a v původním řízení přes veškeré úsilí stěžovatele se nepodařilo dohledat, nelze považovat za listinný důkaz, který by mohl pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel se závěry obou soudů nesouhlasí a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení. Sám je toho názoru, že je-li uváděno více důvodů pro povolení obnovy řízení, stačí, když alespoň jeden z nich splňuje zákonné podmínky, a pak je nutno obnovu řízení povolit.

Rovněž tak vytýká odvolacímu soudu pochybení, když nově zjištěnou u o přechodu vlastnického práva k nemovitosti na stát označil za nezpůsobilou přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.

Ve své argumentaci se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu

sp. zn.

a na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , a sp. zn. . V rozhodnutích obou soudů spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v ustanoveních y a a d.

Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů a na základě posouzení právního stavu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 5 in fine) vyplývá, že stěžovatel byl tímto soudem upozorněn na přípustnost dovolání podle ustanovení , i když v enunciátu usnesení byl návrh na připuštění dovolání zamítnut. Bylo proto povinností stěžovatele se obrátit s návrhem na dovolací soud. Protože tak stěžovatel neučinil, podle ustálené judikatury Ústavního soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, takže podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, je podaná ústavní stížnost nepřípustná.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 8. srpna 2000