Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 111/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. V. M., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 1999, sp. zn , rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. , rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 1996, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1996, sp. zn. , rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 19. 2. 2000, kterou Ústavní soud obdržel 22. 2. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, když uvedla, že těmito navazujícími rozhodnutími došlo k porušení a d, neboť podle jejího názoru byla odňata svému zákonnému soudci, v důsledku čehož jí bylo znemožněno "domáhat se spravedlivého procesu u nezávislého a nestranného soudu".

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. byla stěžovatelka uznána vinnou, že způsobila úmyslně těžkou újmu na zdraví svým nezletilým dcerám V. a K. S., čímž spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce navíc stanovena povinnost zaplatit poškozené poliklinice Praha 4 částku 45.000,-Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. bylo odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítnuto. V řízení, které předcházelo uvedeným rozhodnutím, byla stěžovatelka celkem čtyřikrát rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 zproštěna obžaloby (rozhodnutí ze dne 22. 3. 1994, 17. 11. 1994, 13. 12. 1995 a 16. 12. 1996, sp. zn. ), přičemž pokaždé byla po odvolání obvodního státního zástupce tato rozhodnutí Městským soudem v Praze zrušena a vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatelka se domnívá, že již usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. došlo k porušení d, jelikož soud nařídil podle tr. řádu věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Stejně rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. , když své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně nerespektoval pokyn odvolacího soudu, aby doplnil dokazování výslechem svědkyně O. R. Namísto osobního výslechu této svědkyně byl přečten protokol o její předchozí výpovědi, s čímž souhlasil státní zástupce i obžalovaná. Podle názoru stěžovatelky je tento postup zcela v pravomoci soudu I. stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že Městský soud v Praze byl při svém rozhodování veden snahou docílit složení takového senátu, který by připustil zásah do svého práva na volné hodnocení důkazů a uznal ji vinnou zažalovanými skutky.

Ústavní soud si k dané věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Ve svém vyjádření za Městský soud v Praze odkázal dne 26. 5. 2000 předseda senátu JUDr. P.S. na obsah usnesení tohoto soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. . Dodal, že pokud jde o trest, který byl stěžovatelce uložen, je nutno jej považovat za mírný, neodpovídající následkům jednání stěžovatelky, avšak protože do rozsudku nepodal odvolání státní zástupce, nemohl odvolací soud trest obžalované zpřísnit. K námitce stěžovatelky, že městský soud opakovaně odejmul věc senátu, který o ní rozhodoval a přikázal ji senátu jinému, uvedl, že tak učinil z toho důvodu, že soud I. stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu na doplnění dokazování, přičemž tento postup je odůvodněn ustanovením § 262 tr. řádu.

Za Obvodní soud pro Prahu 4 se vyjádřila dne 20. 3. 2000 předsedkyně senátu Mgr. M. K., která uvedla, že do funkce předsedkyně senátu 4 T byla jmenována dne 26. 3. 1997 z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti bývalé předsedkyně tohoto senátu JUDr. J. K. S ohledem na to nebylo třeba věc přidělovat jinému senátu, když požadavek městského soudu, že nové hlavní líčení má proběhnout v jiném složení senátu, byl tímto splněn. Soud je proto toho názoru, že v daném případě nedošlo k odnětí věci zákonnému soudci. Podle vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 3. 2000 postupoval Městský soud v Praze zcela v souladu s tr. řádu, aniž by porušil d.

Ústavní soud dospěl v daném případě po přezkoumání formálních náležitostí, kladených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") na ústavní stížnost, k závěru, že návrh byl podán po lhůtě, stanovené pro jeho podání. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti ( , ).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadla pouze a jedině skutečnost, že Městský soud v Praze celkem dvakrát nařídil podle tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, z čehož vyvodila, že tím došlo k porušení d, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a ve svém důsledku i k porušení y. Tímto tvrzením vyčerpala stěžovatelka svou ústavněprávní argumentaci a nijak nenapadla ani skutková zjištění či právní závěry obecných soudů, obsažená v předmětných rozhodnutích. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že usneseními Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. a 31. 10. 1997, sp. zn. bylo podle tr. řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Pokud je ústavní stížnost koncipována výše uvedeným způsobem, měla být podána již proti rozhodnutí městského soudu ze dne 12. 1. 1995, resp. 31. 10. 1997, jelikož jenom těmito rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka však napadla celou sérii na sebe navazujících rozhodnutí, dokonce včetně rozsudků, které ji zprošťovaly obžaloby.

Ústavní soud zde poukazuje např. na nález

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, rozhodnutí č. 82), kdy v obdobném případě navrhovatel v zákonné lhůtě napadl přímo usnesení krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a podle tr. řádu bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný soud. Pokud by stěžovatelka postupovala výše rozvedeným způsobem, mohl by Ústavní soud, pokud by dospěl k závěru, že došlo k porušení d, napadené rozhodnutí zrušit právě v části, ve které bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Požadovat namísto toho zrušení všech rozhodnutí v daném případě navíc odporuje zásadě, podle které je nutno ochranu ústavnosti spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů (zejména soudů), jinak řečeno, pro dosažení ochrany ústavnosti je nutné volit pouze taková opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud pouze obecně poznamenává, že postup podle věty prvé tr. řádu by neměl být pravidlem, ale výjimkou, přičemž jej rozhodně nelze použít pouze proto, aby bylo dosaženo takového rozhodnutí soudu I. stupně, které je zcela v souladu s názorem odvolacího soudu. Tím však Ústavní soud nikterak nenaznačuje, že by k tomu v dané věci došlo.

Jelikož ve zkoumaném případě byla ústavní stížnost podána až dne 21. 2. 2000, jedná se o návrh, podaný po 60 denní lhůtě, stanovené pro jeho podání. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. 7. 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj