Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 305/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Ř., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad [ zákona] ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne

8. března 2000 ( ), a aniž by podrobněji rozvedl, v čem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ( d), po podrobné argumentaci ve věci samé navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí, stěžovatel jako jeden z dědiců v řízení před obecnými soudy návrhem na určení ( ), podaným proti současným vlastníkům v řízení blíže označeného a popsaného pozemku v kat. úz. M., usiloval o vydání rozsudku, jimž by bylo určeno, že vlastnicí tohoto pozemku "byla ke dni smrti, tj. ke dni

2. září 1984 I. Ř. (matka stěžovatele)"; obecné soudy - stručně shrnuto - návrh stěžovatele zamítly, když v řízení zjistily, že dědiců zemřelé I. Ř. je víc a že tito další v úvahu přicházející (putativní) dědici nejsou účastníky řízení. Z téže skutečnosti obecné soudy obou stupňů dovodily, že vyhovění návrhu za daného stavu brání nedostatek procesních předpokladů, neboť skutečnost, že účastníky řízení nejsou všichni dědicové, vylučuje pro ně závaznost rozhodnutí, které v řízení mělo být vydáno ( al. 2 ) a řízení samo tak ztrácí jakýkoli smysl.

Právní závěr, k němuž zejména odvolací soud dospěl, nepokládá stěžovatel za správný, brojí proti němu ústavní stížností s námitkami v podstatě shodnými, jak je uplatnil již v odvolacím řízení, a zdůrazňuje, že "dědic má právo dědit a nikoli povinnost dědit", a proto "není povinností putativních dědiců podávat návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně majetku, který nebyl předmětem původního dědického řízení".

Z povahy námitek stěžovatele, uplatněných formou (opakované) polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, se podává, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti věcné správnosti či legalitě jím napadeného rozhodnutí obecného (odvolacího) soudu a tak přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) takový přezkum v zásadě nepřísluší, leč by pro něj byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Protože stěžovatelem napadený rozsudek odvolacího soudu je zcela přiměřeným a zákonem požadovaným způsobem odůvodněn ( ) a nelze mu tak z ústavněprávních hledisek nic vytknout, s přihlédnutím k zásadě již vyložené, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. července 2000