Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 310/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - úpadce S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

8. dubna 1999, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

8. dubna 1999 ( -834), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 1998 (K 41/93-807), jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zrušení konkurzu, který byl prohlášen na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. listopadu 1994 (K 41/93-16) a tvrdí, že napadenými usneseními obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle d a dále právo na soudní a jinou ochranu dle a d. V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel vede obsáhlou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k tomu, zda soud prohlásil konkurz na jeho majetek na základě "správné či nesprávné aplikace ,

o konkurzu a vyrovnání".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedeného před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jde

o rozhodnutí, která vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a s ohledem na ni dovodil, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) ve věci stěžovatele porušeno nebylo.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení řady článků d a tvrdí, zejména, že k jejich porušení mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení a vyhlásily konkurz na jeho majetek a k jeho návrhu nerozhodly o zrušení tohoto konkurzu na základě jiné interpretace zákona než jak ji stěžovatel sám rozvádí, jde o námitky směřující vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, kterýžto přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud neshledal jak ze samotné ústavní stížnosti, tak ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (K 41/93), že by stěžovatel byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle , 2, d ani na svém právu vlastnit majetek dle d. Tvrdí-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že jej obecné soudy jako orgány veřejné moci zkrátily na jeho právech tím, že nevyhověly jeho žádostem o zrušení vyhlášeného konkurzu, pak takováto tvrzení shledává Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a proto nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stran stanoveného postupu spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté d, které lze jednoznačně aplikovat i na řízení ve věcech konkurzních.

Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem

[ , ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( , ve

znění pozdějších předpisů).

V Brně dne 11. července 2000