Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 134/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn.

, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. října 1999, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 12. 7. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne

15. října 1999 ( -13) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

30. listopadu 1999 ( -62) a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno "jeho právo přiznané d". V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva a svobody došlo tím, že obecné soudy svým postupem porušily , , 3 a , 2 d, když předběžným opatřením rozhodly o svěření nezletilých dětí J. Ch., nar. 28. 8. 1991, a J. Ch., nar. 24. 12. 1992, do výchovy a výživy matky a když současně rozhodly o výživném, které je povinen stěžovatel na výživu nezletilých platit.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle y ČR [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných ( úst. ), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je jeho pravomoc dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s d, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu ( d). Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky , tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o předběžné opatření ( ), dle něhož, je-li to třeba, obecný soud po zahájení řízení zatímně upraví poměry účastníků. Předběžným opatřením může soud nařídit účastníkům zejména, aby platili výživné v nezbytné míře, případně aby odevzdali dítě do péče druhého z účastníků, nebo do péče toho z rodičů, koho označí soud [ , b) ]. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení podle povahy rozhodnutí změněno či zrušeno; nejedná se tudíž o rozhodnutí ve smyslu ustanovení zákona, tedy o rozhodnutí, proti kterému by již nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona (č. , ve znění pozdějších předpisů). Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je třeba pokládat totiž projednání věci samé, a proto také rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť účastník řízení v podstatě na jeho vydání nemá právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem (procesně) vázán. Nelze proto přisvědčit závěrům stěžovatele, že vydáním předběžného opatření bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle d.

Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci samé o podaném návrhu a řízení samo před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona].

O posuzované ústavní stížnosti proto bylo rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno[§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. července 2000