Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 239/2000

Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupené JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2000 (sp. zn. ) s odůvodněním, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (č. 36 odst. 1, d, a to "tím, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení

odst. 2 tr. ř. o zjištění skutečného stavu věci ve vztahu k množství odcizených věcí a k jejich hodnotě". Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil skutkovou a právní polemikou se závěry obecných soudů obou stupňů a své odsouzení, zejména s ohledem na výrok o výši způsobené škody pod bodem 3. napadeného rozhodnutí, považuje za protiústavní a protizákonné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [ , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Z obsahu samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele neplyne, neboť obecný soud jako soud odvolací se ve svém rozhodnutí vypořádal vyčerpávajícím způsobem se všemi námitkami stěžovatele, napravil pochybení soudu I. stupně v nepřesnosti výroku pod bodem 3. (ve výroku o výši způsobené škody) a pokud jde o výši způsobené škody ve vztahu k zákonnému znaku škody velkého rozsahu, pak obecný soud započetl ve prospěch obžalovaných 15% toleranci u šperků, které byly ohodnoceny dle popisu (č. l. 28 předmětného rozsudku), přičemž vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele tak, jak byly v odvolání vzneseny, odůvodnil výši uloženého trestu včetně použité právní kvalifikace pro zařazení obžalovaného do příslušné věznice pro výkon trestu. Pokud jde o hodnocení důkazů, z nichž obecné soudy obou stupňů vycházely, neshledal Ústavní soud protiústavní pochybení, neboť hodnocení v řízení provedených důkazů není v rozporu se zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nehledě již ani k tomu, že přezkum hodnocení důkazů se zpravidla z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a jako taková byla odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 2000