Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35254.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 266/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 22 C 268/98 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 8 Co 957/99 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2000, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rovněž shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby odpůrcům bylo uloženo zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku Kč 15 000,-- se 16% úrokem z prodlení. Její návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatelka prodala odpůrcům svůj osobní automobil VAZ 21031 a byla dohodnuta cena Kč 30 000,--, odpůrci zaplatili pouze Kč 15 000,-- a zbytek kupní ceny přes výzvu nezaplatili.
Stěžovatelka namítá, že okresní soud výpovědi jí navržených svědků nehodnotil z důvodu, že se jedná o důkazy nepřímé, a tím porušil svou povinnost pečlivě přihlížet pro zjištění skutkového stavu věci ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, čímž zatížil řízení procesní vadou, která měla za následek nesprávné skutkové posouzení věci a pro ni nepříznivé rozhodnutí. Krajskému soudu pak vytýká, že neakceptoval jí uváděné vady řízení a v hodnocení důkazů, ohledně dohody o výši kupní ceny, se odchýlil od soudu prvního stupně, aniž sám důkazní řízení opakoval nebo doplnil. Má za to, že výsledkem dokazování okresního soudu bylo, že výsledky dokazování dohodu o ceně nepotvrdily a naopak odvolací soud zjistil, že k dohodě o ceně došlo a přesto rozhodl shodně se soudem prvního stupně. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy jednaly v rozporu s občanským soudním řádem a povahou a intenzitou vad porušily rovněž její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobo d.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu, zjistil, že nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že oba soudy rozhodly shodně, ač dokazování okresního soudu vyústilo v závěr, že se neuskutečnila dohoda o ceně a dokazování krajského soudu pak v to, že k dohodě o ceně došlo, když okresní soud v odůvodnění svého rozsudku pouze cituje ustanovení § 588 občanského zákoníku , že z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Své rozhodnutí dále odůvodnil tím, že důkazní břemeno spočívalo na stěžovatelce, která měla prokázat kupní cenu ve výši Kč 30 000,--, kterou však neprokázala. Tím, že výsledky sporu soudu neumožnily přijmout ani závěr o tom, že tvrzená skutečnost je pravdivá, ani závěr o tom, že je nepravdivá, musel v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. o. s. ř. rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Krajský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že skutková zjištění, učiněná okresním soudem, neumožňují učinit závěr o tom, že k dohodě o kupní ceně mezi stěžovatelkou a odpůrci vůbec nedošlo. Obě strany tvrdí, že k dohodě o kupní ceně došlo, když stěžovatelka tvrdila, že kupní cena činila Kč 30 000,--, naproti tomu odpůrci tvrdili, že kupní cena činila Kč 15 000,--. Pouze z těchto rozporných tvrzení nelze učinit závěr, že by k dohodě o kupní ceně mezi účastníky nedošlo vůbec.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně občanských práv a základních svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu