Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 206/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze 2 ze dne 30. 12. 1999, čj. - 43,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 3. 2000 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1999, čj. - 43, v právní věci stěžovatele proti rozhodnutí Finanční ředitelství v Praze ze dne 1. 9. 1998, čj. 2325/130/98. Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , , a d.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a dalších podkladů zjistil, že napadené rozhodnutí přezkoumávalo správnost postupu Finančního ředitelství v Praze, které zamítlo odvolání stěžovatele do rozhodnutí Finančního úřadu ve V.i, kterým byla stěžovateli, na základě daňové kontroly, doměřena daň z přidané hodnoty pro nesprávně uplatněný odpočet této daně ve výši Kč

495 731,--. Stěžovatel tento odpočet uplatnil na základě faktury ze dne 1. 10. 1996, kterou Zemědělské družstvo Š. vyúčtovalo hmotný investiční majetek a drobný investiční majetek a zásoby v celkové hodnotě Kč

2 749 055,--. Důvodem, proč nebylo uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty uznáno, bylo stanovisko správce daně, že fakturovaný majetek zemědělské družstvo nikdy nevlastnilo, neboť se jednalo o majetek oprávněných osob, který jim byl vydán v restituci. S tímto závěrem se ztotožnil i Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, když podle jeho odůvodnění nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by majetek, který byl předmětem smlouvy ze dne 22. 2. 1995, uzavřené mezi Státním statkem V. jako povinnou osobou a Zemědělským družstvem Š., byl převeden do vlastnictví družstva. V daném případě tedy nedošlo k prodeji zboží a k uskutečnění zdanitelného plnění, protože Zemědělské družstvo Š. nemohlo uskutečnit prodej zboží, neboť nebylo jeho vlastníkem. Nedošlo tedy k postupu podle § 9 a § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

Z uvedené smlouvy ze dne 22. 2. 1995 nevyplývá, že došlo ke změně vlastnických vztahů. Pokud Státní statek V. vystupoval v této věci jako právnická osoba, jež je povinna poskytnout náhradu mrtvého a živého inventáře, bylo jeho povinností tuto náhradu poskytnout oprávněným osobám, tj. osobám podle Že by došlo mezi těmito oprávněnými osobami na jedné straně a povinnou osobou v tom směru k dohodě odlišné, nebylo doloženo, a bez takových úkonů nelze dovodit, že Zemědělské družstvo Š. nabylo předmětný majetek do svého vlastnictví a z faktického převzetí majetku zemědělským družstvem nelze dovodit vznik jeho vlastnického práva, ani pouze ze závazků člena družstva ve stanovách převést na družstvo živý a mrtvý inventář, který mu bude vrácen, nelze dovodit, že členové družstva svůj závazek k převedení majetku splnili.

Ústavní soud, vcelku shodně s Městským soudem v Praze, dospěl k závěru, že nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by majetek, který byl předmětem smlouvy ze dne 22. 2. 1995, byl převeden do vlastnictví družstva a že by z toho důvodu došlo k navýšení jeho základního jmění. Faktické uskutečnění zdanitelného plnění je však jednou z podmínek, které jsou zákonem o dani z přidané hodnoty (§ 19 odst. 1) stanoveny pro oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. V daném případě stěžovatel uplatnil ve svém daňovém přiznání nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v předmětném obchodním případu, avšak uplatněný odpočet byl z výše uvedených důvodů - prodávající nebyl vlastníkem - shledán jako odpočet uplatněný neoprávněně a dodatečně vyměřena daň odpovídající zákonu.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný; musel totiž konstatovat, že stěžovatelem uplatněné námitky, že byla porušena jím uvedená ustanoveníd, se ukázaly jako nesprávné. V průběhu řízení nevyšlo najevo, že by vedení sporu neodpovídalo zákonným ustanovením a že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Ústavní soud se přitom nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z projednání ústavní stížnosti nevyšlo najevo, že by byla porušena ústavní práva stěžovatele, jak je stěžovatel namítal, konkrétně a 5 a d. Ústavní soud konstatoval, že nebyl dotčen , neboť nebylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, když šlo o vyrovnání neoprávněného odpočtu daně z přidané hodnoty; nešlo ani o zásah podle , když orgány veřejné moci postupovaly podle daňových předpisů, zejména podle zákona o dani z přidané hodnoty, a navíc ani neshledal nutným se dovolat ve svých rozhodnutích , že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu (nebo jiné skutečnosti). Z řečeného ostatně současně vyplývá, že nebylo ani na místě se dovolávat d, protože jeho porušení nebylo nijak dotčeno.

Vzhledem k tomu, že se ústavní stížnost ukázala být zjevně neopodstatněnou, byl senát Ústavního soudu nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu