Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 259/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. L. Ch., zastoupeného JUDr. P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , ta k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví usnesení uvedeného usnesení, jimž byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2000, č. j. -5, jimž byl stěžovatel podle ustanovení § 68 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.

Současně s ústavní stížností požádal stěžovatel o přednostní projednání svého případu, aniž však tento požadavek nijak blíže zdůvodnil.

Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že byl Městským soudem v Brně vzat do vazby v souvislosti se zahájením trestního stíhání pro trestný čin podvodu ( , odst. 4 tr. ř.) a pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné y ( tr. zák.).

Stěžovatel tvrdí, že jeho osobní svoboda byla omezena při zákroku policistů dne 10. 2. 2000 nejpozději ve 14.15 hodin, avšak státní zástupce doručil Městskému soudu v Brně návrh na vzetí do vazby až dne 12. 2. 2000 ve 14.55 hodin, což znamená nedodržení zákonné 48 hodinové lhůty k omezení osobní svobody fyzické osoby. Čas zadržení navrhovatele údajně potvrdili dva svědci, kteří tomuto úkonu byli přítomni. Svědkové, podle názoru stěžovatele, tak vyvrátili tvrzení Policie, které akceptovaly i oba obecné soudy, že totiž k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v 15.05 hodin téhož dne, kdy byl navrhovatel předveden na oddělení Policie ČR.

V souvislosti s návrhem na zrušení napadeného usnesení se stěžovatel dovolává porušení , odst. 2, odst. 3 d a dále právních názorů, vztahujících se k problematice omezení osobní svobody, uvedených v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996,

sp. zn.

, a ze dne 2. 7. 1997,

sp. zn.

.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou stížnost navrhovatele směřující proti usnesení Městského soud v Brně o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel ve své stížnosti především namítá nezákonnost předmětného rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť nebyla podle jeho názoru respektována zákonná 48 hodinová lhůta.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení, vzhledem k uplatněným námitkám stěžovatele, vycházel ze spisu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. ČVS: KVJM-341/21-99/Sv, kdy ze zprávy o šetření a úředního záznamu ze dne 10. 2. 2000 se podává, že uvedeného dne byl stěžovatel odpovídající popisu muže, vystupujícího pod přezdívkou "M." předveden orgány Policie jednak k podání vysvětlení ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, a dále k prokázání totožnosti podle citovaného zákona o Policii. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že stěžovatel neměl u sebe platné průkazy totožnosti a vystupoval pod cizím jménem. Teprve poté, kdy byla zjištěna totožnost stěžovatele, došlo k jeho zadržení. Z úředního záznamu je navíc dokladováno, že navrhovatel byl předveden z prostor ul. K. č. 62 v Brně na Policii ČR v 15. 05 hodin, když tento údaj stěžovatel sám odsouhlasil a podepsal a není tedy pravdou tvrzení o době předvádění, namítané ve stížnosti určené údajem 14.30 hodin.

Krajský soud za této situace ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že k zadržení stěžovatele ve skutečnosti došlo dne 11. 2. 2000 v 0, 35 hodin, takže k překročení zákonné 48 hodinové lhůty nedošlo, neboť stěžovatel byl předán svému zákonnému soudci dne 12. 2. 2000 v 15.00 hodin. Soudce o vazbě rozhodl dne 13. 2. 2000 nejpozději v 11. 50 hodin.Tím byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 77 odst. 1, odst. 2 tr.ř., když soud II. stupně shledal za splněné i podmínky uvedené v § 67 tr. ř.

Stručně řečeno stěžovatel nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení, že totiž do omezení osobní svobody se nezapočítává lhůta, ve které byla zjišťována totožnost stěžovatele a bylo po něm vyžadováno podání vysvětlení. Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu, které do zákonné 48 hodinové lhůty včítají i zajištění osoby ve smyslu a v tomto smyslu tedy výklad soudů upravily. V žádném z citovaných nálezů se však nehovoří o povinnosti takového výkladu omezení osobní svobody, jenž by v sobě zahrnoval i dobu, ve které byla šetřena či prokazována totožnost osoby a tato osoba byla požádána o vysvětlení. Krajský soud konstatoval z vyšetřovacího spisu Policie ČR splnění podmínek, za kterých může orgán Policie provést úkon ve smyslu a zákona o Policii. Tomuto úkonu byl stěžovatel podroben poté, co bylo zjištěno, že se prokazoval jiným průkazem totožnosti a vystupoval tedy pod cizím jménem, když jak sám uvádí, jeho vlastní doklady byly v této době již dávno neplatné. Tyto nutné úkony Policie jsou za této situace zcela oprávněné a ve smyslu právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 1998,

sp. zn.

, per analogiam je nutné považovat za úkony, které je příslušná osoba povinna strpět v případě, že jsou k tomu dány zákonné podmínky. Tento závěr ostatně koresponduje s názory obou obecných soudů, které uvádí, že k omezení osobní svobody, t. j. k zajištění obviněného (stěžovatele ) došlo až po těchto nezbytných úkonech orgánů Policie.

Stěžovatel tedy nemůže považovat za omezování osobní svobody jednání Policie směřující k prokázání totožnosti, neboť okolnost, kterou zavinil sám tím, že nebyl schopen prokázat na vyzvání svoji totožnost a vědomě se vykazoval cestovním dokladem, znějícím na jiné jméno, byl nucen tento úkon strpět.

Ústavní soud proto neshledal důvod uvedený v , odst. 2, odst. 3 d za oprávněný v případě předmětné ústavní stížnosti a návrh byl proto nucen jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 21. června 2000