Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 617/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti G., s.r.o., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1999, čj. -44, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 1999, čj.668/150/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 26. 11. 1998, čj. 50791/98/082960/2470, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se v ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, potvrzujícího rozhodnutí finančního úřadu o zastavení řízení ve věci žádosti o opravu zřejmých omylů a nesprávností platebního výměru na daň darovací, čj 28/DDR/209/94, ze dne 6. 4. 1994. Toto rozhodnutí o zastavení řízení bylo odůvodněno tak, že podle nelze opravy nebo zrušení stanovené daně provést, zaniklo-li právo daň vyměřit nebo doměřit, tj. pokud uplynuly lhůty pro vyměření daně stanovené v

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud napadené rozhodnutí opřel mimo jiné o nesprávný výklad ustanovení Dle jeho názoru z ustanovení cit zákona "zcela jednoznačně vyplývá, že vyměřit a doměřit daň lze nejpozději do 10 let od konce zdaňovacího období v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat". Z hlediska rovnosti všech subjektů před zákonem a z hlediska právní jistoty účastníků je tedy nutno ust. vykládat tak, že lhůta pro opravu či zrušení daně je desetiletá a běží od konce roku, v němž daňová povinnost vznikla. Přijetím výkladu provedeného soudem by byla porušena zásada rovnosti účastníků vyjádřená v d, neboť správce daně by měl v důsledku opakovaných úkonů možnost daň vyměřovat po dobu 10 let a na straně druhé by daňový subjekt měl možnost žádat o opravu nesprávného rozhodnutí jen do tří let od vzniku daňové povinnosti. Daňový subjekt navíc, na rozdíl od správce daně, nemá možnost svým podáním ovlivnit prodloužení lhůty pro vyměření daně. Pro případ, že by Ústavní soud na tuto argumentaci nepřistoupil, stěžovatel namítá, že v jeho případě dosud ani neuplynula ona tříletá lhůta stanovená v zákoně č. Tento závěr vyvozuje z ustanovení a odst. 3 , o soustavě daní, který je dle jeho názoru ve vztahu k předpisem nadřazeným. Uvedený zákon operuje kromě pojmu vyměření daně i pojmem vymáhání daně, jde o úpravu širší a pro nositele daňové povinnosti výhodnější. Ve smyslu uvedeného ustanovení se provedením úkonu k vymáhání daně prodlužuje tříletá subjektivní lhůta tak, že běží znovu od konce roku, ve kterém byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.Vzhledem k tomu, že úkony k vymáhání daně jsou správcem daně činěny do současnosti, nemohlo v projednávané věci ani zaniknout právo stěžovatele domáhat se opravy nebo zrušení stanovené daně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále požaduje, aby Ústavní soud posoudil soulad výkladu a aplikace ustanovení , ve znění platném v době poplatného úkonu, tj. v roce 1993, a d. Dle jeho názoru výklad zákona, který umožňoval správci daně doměřit mu daň z rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a cenou, stanovenou na základě znaleckého posudku, byl v rozporu se Ačkoliv uvedené ustanovení uvedený postup nezakazuje, nelze dle názoru stěžovatele připustit na veřejnoprávní oblast aplikaci zásady "co není zákonem výlučně zakázáno, je dovoleno" .

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla platebním výměrem Finančního úřadu v Českém Krumlově č. 28/209 ze dne 6. 4. 1994 vyměřena darovací daň ve výši 6.229.100,- Kč. Za základ daně byl vzat rozdíl mezi kupní cenou nemovitosti a jejich odhadní cenou. V souvislosti s tímto platebním výměrem byly vydány i platební výměry na daňové penále, úroky a exekuční náklady.

Žádosti stěžovatele o prominutí daně a jejího příslušenství dle ustanovení byly až na částečné prominutí penále (vyměřené výměrem Finančního úřadu v Českém Krumlově, čj.Maj /16/56/ 95, ze dne 2. 9. 1995) rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 5. 8. 1995, čj. 262/31778/9995, zamítnuty.

Řízení ohledně žádosti stěžovatele ze dne 19. 10. 1998, kterou požádal Finanční úřad v Českém Krumlově o zrušení a vrácení daně a daňového příslušenství podle , bylo z důvodů uplynutí lhůty pro uplatnění takovéhoto nároku výše uvedeným rozhodnutím finančního úřadu zastaveno a rozhodnutí o zastavení řízení bylo potvrzeno finanční ředitelstvím jako odvolacím orgánem.

Krajský soud, který v souladu s ustanovením přezkoumal žalobu stěžovatele v mezích žalobních důvodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě, předně konstatoval, že předmětem přezkumného řízení nebylo rozhodnutí finančního orgánu ze dne 6. 4. 1994, kterým byla stěžovateli doměřena darovací daň, neboť tím, že se stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí neodvolal a nevyčerpal řádné opravné prostředky, nesplnil tak podmínky stanovené pro přezkum správního rozhodnutí. Pokud jde o projednávaný předmět řízení, tj. o rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o zrušení a vrácení daně a daňového příslušenství, soud stejně jako finanční orgány neshledal, že by v dané věci došlo dle k vyměření daně někomu, kdo ji nebyl povinen platit, nebo došlo při stanovení daňové povinnosti ke zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu. Předmětný případ doměření darovací daně za rok 1993 je nutno posuzovat podle právní úpravy platné v době realizace konkrétního daňového případu a skutečnost, že pozdější právní úprava provedená po novelizaci byla pro stěžovatele výhodnější, nemůže být důvodem pro postup dle citovaného ustanovení Především však platí, že právo vyměřit nebo doměřit daň ve smyslu zaniklo uplynutím lhůty pro vyměření daně stanovené v citovaného zákona. Tato lhůta činí 3 roky od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, uvedenou lhůtu na deset let prodlužuje pouze úkon, který byl učiněn k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení. Vzhledem k tomu, že poslední úkon směřující k vyměření daně byl učiněn správcem daně dne 6. 4. 1994 a nabyl právní moci dne 9. 5. 1994, uplynula uvedená tříletá lhůta dne 31. 12. 1997, když žádost o prominutí daně dle za takový úkon, vzhledem k jeho charakteru, považovat nelze, neboť není úkonem směřujícím k doměření daně, ale k jejímu prominutí, a proto se jím neobnovuje běh prekluzívní lhůty.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že ve skutečnosti se stěžovatel domáhá přezkoumání platebního výměru ze dne 6. 4. 1994, kterým mu byla vyměřena podle darovací daň a za pomoci extenzivního výkladu ust. se snaží zvrátit rozhodnutí správce daně. Dále dodal, že stěžovateli byl nad rámec přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí poskytnut výklad použití ustanovení ve vztahu k čl. II spolu s odkazem na nález Ústavního soudu

.

Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí a své vyjádření k žalobě a rovněž upozornilo, že stěžovatel vznáší námitky proti pravomocnému rozhodnutí o vyměření darovací daně za rok 1993, ačkoliv předmětem řízení bylo rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti stěžovatele podle

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že jak konstatoval již v řadě svých předchozích rozhodnutí, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Porušení uvedených zásad však v daném případě nebylo shledáno. Jádrem ústavní stížnosti je polemika s právním názorem soudu, kdy navrhovatel nesouhlasí s výkladem aplikovaného ustanovení ve vazbě na ustanovení , a opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se soud zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními vypořádal. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.

Jak již podotkl krajský soud i finanční ředitelství, je z obsahu žaloby i obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se uvedenými podáními snaží změnit pravomocné rozhodnutí finančního úřadu ze dne 6. 4. 1994, kterým mu byla za rok 1993 doměřena darovací daň, a to v situaci, kdy nevyužil řádné či mimořádné opravné prostředky, pro změnu tohoto, dle jeho názoru, neoprávněného rozhodnutí. Smyslem ustanovení však není možnost další nápravy či změny pravomocného rozhodnutí ohledně daňové povinnosti, či prodloužení lhůty ke změně rozhodnutí, ale náprava zřejmých omylů a věcných nesprávností. Z hlediska právní jistoty jsou pak i pro tento typ oprav daňových rozhodnutí stanoveny lhůty k jejich provedení, a to ve vazbě a ve shodě se lhůtami, kdy je obecně možno daň vyměřit nebo doměřit.

Článkem 37 d je chráněno právo rovnosti účastníků řízení, které je dále zakotveno v jednotlivých ustanoveních (zejm. ) a jeho smyslem je zajistit účastníkům řízení rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv vyplývajících z příslušné hmotněprávní úpravy a nestranný přístup soudu k účastníkům řízení. Porušení práva rovnosti však nelze spatřovat v tom, že soud se při aplikaci práva přikloní k právnímu názoru protistrany.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad ustanovení a v souvislosti s ním i , provedený krajským soudem, je zcela v souladu se zákonem i úmyslem zákonodárce ohledně právní úpravy pro danou oblast a závěrům krajského soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí, na něž je možno odkázat, nelze ani z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout.

Požadavkem stěžovatele na posouzení souladu výkladu a aplikace ustanovení , ve znění platném v době poplatného úkonu, tj. v roce 1993, a d se zabývat nemohl, neboť, jak je zřejmé z předchozího, pravomocné rozhodnutí správce daně o vyměření darovací daně za rok 1993 z rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a cenou stanovenou znaleckým posudkem, nebylo předmětem řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností a uvedené ustanovení nebylo v tomto rozhodnutí aplikováno.

Je tedy třeba uzavřít, že krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil, přičemž interpretoval zákon, a to i z hlediska d způsobem, který nelze považovat za protiústavní. Nebylo ani shledáno porušení d, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy a jak bylo ověřeno, postupoval přitom v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté d .

Za této situace, kdy Ústavní soud neshledal namítané porušení práva stěžovatele, chráněného a d, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu