Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 157/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti P. V., zast. JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze z 24.11.1999 sp. zn. a Okresního soudu Praha-západ z 8.12. 1998 sp. zn. za účasti Krajského soudu v Praze, nám. Kinských 5 a Okresního soudu Praha-západ, Karmelitská 19 jako účastníků řízení a Řízení letového provozu České republiky, státního podniku se sídlem v Praze 6, K letišti 1040/10, zast. JUDr. I. M., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení ve věci žaloby na vyklizení bytu takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudků soudů dvou stupňů, jimiž mu byla uložena povinnost vyklidit byt, v němž zůstal bydlet po své zemřelé matce, a požádal o odklad vykonatelnosti těchto rozsudků do rozhodnutí Ústavního soudu. Uvedl, že obecné soudy nesprávnou aplikací porušily jeho práva zaručená , , , a d

Předsedové příslušných senátů Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ ve svých vyjádřeních odkázali na odůvodnění rozsudků, vedlejší účastník uvedl, že napadená soudní rozhodnutí jsou správná a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Z údajů stěžovatele a spisu Okresního soudu Praha-západ bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 8. prosince 1998 č.j. -45 byla na návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka) žalovanému ( v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) uložena povinnost vyklidit byt v I. podlaží domu čp. 285 ulice V. J., okres Praha-západ, o rozloze 1 kuchyň, 2 pokoje, předsíň s příslušenstvím - koupelnou, WC, spíží a sklepem a vyklizený jej předat žalobci do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Právo na bytovou náhradu nebylo žalovanému přiznáno. Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 24. listopadu 1999 č.j. -65 byl tento rozsudek potvrzen a právní moci nabyl 10. ledna 2000.Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že žalovaný nesplňuje podmínku, kterou pro přechod nájmu bytu z jeho zemřelé matky na něho požaduje , protože má vlastní byt. Je totiž se svou bývalou manželkou spoluvlastníkem domu, který byl součástí jejich bývalého společného jmění. Jako spoluvlastník má nepochybné právo v tomto domě bydlet a na tomto jeho právu nic nemění skutečnost, že v domě bydlí jeho bývalá žena s druhem a dva zletilí synové s družkami.

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly způsobem, který stanoví zákon a v souladu su interpretovaly a aplikovaly příslušné procesněprávní () i hmotněprávní () normy a neporušily stěžovatelova práva zaručená ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech.To se týká nejen těch základních práv, na něž stěžovatel poukázal v návrhu, ale např. i práva na bydlení podle Evropské sociální charty.

Tyto závěry se jeví natolik evidentní, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Důvodem k odmítnutí návrhu je však i okolnost, že byl podán po lhůtě, kterou pro jeho podání stanoví . Podle zákona ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje ()... . Ze spisu Okresního soudu Praha - západ bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Praze z 24.11.1999 č.j. -65, jenž je rozhodnutím o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, neboť dovolání zde nebylo přípustné, byl stěžovatelovu právnímu zástupci doručen 10. ledna 2000. Toho dne počala 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu z 30. srpna 1995

sp. zn.

zveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu na str. 347) a skončila 9.března 2000. Stěžovatel tuto kogentně stanovenou lhůtu nedodržel, neboť návrh byl předán poště Praha 5 k doručení Ústavnímu soudu až 10. března 2000.

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. června 2000

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu