Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 295/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. L. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2000, č. j. -136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 1999, č. j. -112, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v odůvodnění stížnosti proti v záhlaví usnesení uvedeným rozsudkům obecných soudů uvádí, že rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta jeho žaloba proti Ing. P. Š. o zaplacení částky 276.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, když současně změnil výši přiznaných nákladů řízení.

Stěžovatel tvrdí, že v průběhu pravomocně skončeného řízení věrohodně prokázal, že před vloupáním do vydavatelství žalovaného Ing. P. Š. předal jmenovanému 46 kusů vlastních diapozitivů. Tyto diapozitivy zůstaly i nadále ve vlastnictví stěžovatele, neboť k jejich zaplacení žalovaným docházelo až v souvislosti s jejich využitím při obchodních aktivitách Ing. Š. Oba obecné soudy však dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat předání předmětných diapozitivů žalovanému a nelze tudíž dovodit vznik jím vyčíslené škody. S tímto skutkovým zjištěním stěžovatel nesouhlasí a zdůrazňuje, že tyto závěry obecných soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. V tomto směru navrhovatel poukazuje na obsah protokolu, sepsaného s žalovaným orgány Policie ČR dne 6. 3. 1993 v souvislosti s vloupáním do jeho vydavatelství a na údaje poskytnuté žalovaným České pojišťovně při hlášení pojistné události, jakož i na výpovědi svědkyň - zaměstnankyň žalovaného, které údajně tvrzení stěžovatele nepřímo potvrdily. Potvrzení svých názorů vidí navrhovatel rovněž ve snaze žalovaného, respektive jeho právního zástupce, na mimosoudní vypořádání sporu, nabídnutím částky 35. 000,- Kč jako odškodnění.

Podle názoru navrhovatele, pokud oba obecné soudy nepřihlédly k popsaným skutečnostem, jež údajně tvoří uzavřený okruh důkazních prostředků, a nepovažovaly tyto důkazy za natolik přesvědčivé a věrohodné k prokázání tvrzení stěžovatele, jde údajně o zřejmé porušení , d (dále jen ""), jakož i , věta první, a y.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že ve věci odvolání stěžovatele (dříve žalobce) proti rozsudku soudu prvého stupně o zaplacení částky 276.000,- Kč s příslušenstvím rozhodl tento soud tak, že výrok obvodního soudu ve věci samé potvrdil, část výroku o nákladech řízení však změnil, když určil jejich výši částkou 47.485,- Kč, v ostatním jej pak potvrdil.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval výsledky dokazování, provedené soudem prvého stupně, který při hodnocení těchto důkazů dospěl k závěru, že bylo věcí žalobce, aby v rámci řízení navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovanému předal 46 kusů konkrétních diapozitivů a že mu žalovaný tyto předměty nevrátil, a že v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti žalovaným mu vznikla škoda v požadované výši.

Stěžovatel však k prokázání svých tvrzení nepředložil žádný listinný důkaz, prokazující předání 46 kusů předmětných diapozitivů žalovanému. Pouze fakturou z června r. 1992 dokládal, že účtoval za blíže nespecifikovaných 46 kusů diapozitivů žalovanému částku 92.000,- Kč. Jako další důkaz navrhoval stěžovatel protokol, sepsaný orgány Policie ČR, po vloupání do vydavatelství žalovaného, kde byla m.j. uvedena ztráta 48 kusů diapozitivů pocházejících od stěžovatele v ceně 74.000,- Kč, jež však byly ve vlastnictví žalovaného. Ve smyslu tvrzení stěžovatele provedl soud rovněž důkaz spisem pojišťovny, která likvidovala pojistnou událost a z protokolu o likvidaci škody bylo zjištěno, že odcizené diapozitivy byly rozděleny na vlastní diapozitivy Ing. Š. a zapůjčené, když ani v jedné skupině nebyly specifikovány diapozitivy uváděné stěžovatelem.

Odvolací soud souhlasil s právním posouzením věci, provedené soudem prvého stupně ve smyslu ustanovení o. z., jako obecnou odpovědnost za škodu, když současně zdůraznil, že se nejedná o případ na něž dopadá ustanovení o. z., ve znění platném do 31. 12. 1991 a o. z. ve znění novely provedené , neboť stěžovatel v řízení netvrdil, že by mezi účastníky v souvislosti s předáním diapozitivů byl uzavřen nějaký závazkový vztah.

Městský soud zdůraznil především skutečnost, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by došlo k předání diapozitivů mezi stěžovatelem a žalovaným, a to přesto, že důkazní břemeno v této věci leželo na stěžovateli, takže za této situace již nebylo nutné se zabývat otázkou zavinění, resp. porušení právní povinnosti žalovaným a výší škody, neboť nebyl prokázán vznik škody. Jestliže tedy stěžovatel založil odvolací důvody, m. j. též na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v době, kdy účastníci řízení nenavrhovali provedení dalších důkazů, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak než jako důvod k zamítnutí žaloby z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelem.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel považuje Ústavní soud "za další odvolací instanci" v systému soudnictví ČR, neboť námitky o které opřel ústavní stížnost, byly již předmětem odvolacího řízení před Městským soudem v Praze.

Tento soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, když důkazy provedené v řízení hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech i s ohledem na další okolnosti, zjištěné v průběhu řízení ( ). Jak soud odvolací, tak i soud první instance, pečlivě vysvětlily z jakých aspektů posuzovaly věrohodnost jednotlivých důkazů či nevzaly za prokázané konkrétní skutečnosti tvrzené stěžovatelem ( ). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že navrhovatel nenapadá ve svém podání oba soudy za to, že by odmítly provést některý z jím navržených důkazů, ale vytýká jim údajné zneužití citované zásady volného hodnocení důkazů, jež podle jeho názoru obecné soudy použily k vyvození vadných skutkových i právních závěrů, jež však údajně neměly oporu v provedeném dokazování a které tak ve svých důsledcích znamenají porušení povinnosti chránit práva a respektovat zákonné normy. Tímto jednáním tak došlo údajně i k porušení základních atributů spravedlivého procesu.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že tomuto soudu nepřísluší zasahovat do činnosti nezávislého a nestranného soudu novým "přehodnocováním důkazů" v případě, že obecné soudy ve svém rozhodování respektují hranice dané jim m. j. citovaným ustanovením , a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením Ústavní soud neztotožňoval (viz nález

sp. zn.

).

V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil vybočení obecných soudů z kautel citovaného procesního ustanovení a nemohl proto souhlasit s názorem stěžovatele o porušení citovaných článkůy. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné tvrzení navrhovatele o porušení y, který každému zaručuje domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu .... Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozsudků však rozhodně nevyplývá, že by navrhovateli bylo jakkoli bráněno při uplatňování jeho práva u obecných soudů. Stěžovatel sice namítal i údajné porušení y, vzhledem k tomu, že blíže nespecifikoval v čem bylo shora označenými soudy toto právo porušeno, nelze v této souvislosti dovodit i porušení práva na to, aby věc navrhovatele byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

V tomto směru je nucen Ústavní soud konstatovat, že odkaz stěžovatele na porušení věta prvníy je s ohledem na tento procesní nedostatek v řízení o ústavní stížnosti jen ryze formální a nekonkrétní námitkou.

Sporné řízení je mimo modifikovanou zásadu materiální pravdy ovládáno především zásadou projednací, když výklad této zásady směřuje k povinnosti tvrzení a k důkazní povinnosti účastníka řízení. Ve smyslu ustanovení věta prvá jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud účastníci takové důkazy neoznačí, je nucen soud rozhodovat na základě provedených důkazů a z nich vyvodit i příslušné skutkové a právní závěry. Výsledný skutkový stav věci je tedy odrazem procesní aktivity účastníků řízení. Jinak řečeno, nedostatečně prokázaná tvrzení žalobce ( za situace, kdy soud nepovažoval důkazy za jednoznačné a věrohodné) měla za následek zamítavý výrok rozhodnutí soudu. V tomto směru však nelze považovat činnost obecných soudů za protiústavní.

Ústavní soud při zhodnocení všech důsledků, vyplývajících z obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ve smyslu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jí proto odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 14. června 2000