Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 173/2000

Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, čj. -97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2000, čj. -119,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že mu byla způsobena škoda celou řadou, pod bodem II. v ústavní stížnosti blíže označených, nezákonných rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že již ve své žalobě ze dne 10. 3. 1997 dostatečně specifikoval svůj nárok, popsal rozhodující skutečnosti pro posouzení žaloby, v čem spočívá škoda způsobená mu dlouholetými spory o odškodnění pracovního úrazu a přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jakož i dostatečně označil i příslušné důkazy. Jestliže přesto bylo řízení obecnými soudy zastaveno, došlo tím k porušení d, a proto stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 16. 9. 1999 byl stěžovatel vyzván k odstranění vad řízení, a to mimo jiné proto, že ze stěžovatelova podání nebylo zřejmé, zda napadá nesprávný úřední postup, či soudní rozhodnutí. Stěžovateli bylo rovněž uloženo specifikovati uplatněný nárok, popsat rozhodné skutečnosti pro jeho posouzení a označit důkazy. Protože podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel této výzvě řádně nevyhověl, bylo již citovaným usnesením tohoto soudu řízení vedené proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti ČR podle zastaveno. K odvolání stěžovatele rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, neboť i nadále postrádá jasné a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutkových okolností, z nichž by bylo dostatečně zjevno, v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost úředního postupu orgánů státu v jednotlivých řízeních, případně nezákonnost jejich rozhodnutí. Z velmi neurčitých, nesrozumitelných a nejasných podání stěžovatele pak podle názoru městského soudu vůbec nevyplývá, v čem má škoda, jemu údajně způsobená, spočívat, neboť nikde nespecifikuje, jakým způsobem dospěl k požadované částce a měsíční rentě.

Podle ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen. Závěr o tom, zda neúplnost nebo nesprávnost podání brání pokračování v řízení, závisí na okolnostech konkrétního případu, na míře vázanosti soudu návrhy účastníků, na dosud známých údajích obsažených ve spise apod. V projednávané věci je teprve z ústavní stížnosti mimo jakoukoli pochybnost zjevno, že stěžovatel se domáhá náhrady škody způsobené celou řadou nezákonných rozhodnutí, aniž by však stěžovatel i zde uvedl, zda jde o rozhodnutí pravomocná, a v kladném případě, zda tato rozhodnutí pro svou nezákonnost byla zrušena nebo změněna příslušným orgánem, jak je vyžadováno pro uplatnění nároku v ustanovení , o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (obdobně , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). Závěry obecných soudů o nesrozumitelnosti a neúplnosti stěžovatelovy žaloby jsou tedy plně opodstatněny, a to tím spíše, že stěžovatel vedl v této souvislosti i další spory, jako např. proti advokátu JUDr. I. P. za opožděné podání ústavní stížnosti ve věci sp. zn. Okresního soudu v Kladně, kde požadovaná výše nároku činí 858 591,40 Kč. Právo na soudní ochranu ve smyslu představuje nepochybně jedno z dominantních základních práv, tomuto právu však odpovídá povinnost účastníka postupovat v řízení takovým způsobem, aby soud mohl věcně "konat".

Všechny uvedené úvahy a skutečnosti jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. června 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu