Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 631/99

Ústavní soud

rozhodl dne 1. 6. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obchodního domu

T., a. s., , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.

listopadu 1999, sp. zn. , týkající se přezkumu

rozhodnutí správního orgánu, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka

(v řízení před obecným soudem žalobkyně) rozsudek Krajského soudu

v Ostravě ze dne 10. listopadu 1999 ( -19), jímž byla

zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství

v Ostravě ze dne 5. února 1999 (čj. 5377/120/98), které zamítlo

její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu

v Karviné ze dne 25. května 1998 (čj. 28997/98/367910/4112), jímž

byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu právnických osob za rok

1996; tvrdila, že označeným rozhodnutím obecného soudu byla

zkrácena na svých ústavně zaručených právech na soudní ochranu

( a 2 d), totiž "na

právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí

orgánu veřejné správy soudem"; navrhla proto, aby Ústavní soud

svým nálezem rozhodnutí krajského soudu (viz vpředu) zrušil.

Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozsudku ústavní stížnost

směřovala, se jako účastník řízení k výzvě Ústavního soudu (§ 42

odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož

ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3

zákona), a to tak, že především odmítl vývody stěžovatelky

a odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku;

stran dalšího tvrzení stěžovatelky - stručně shrnuto - zdůraznil,

že pokud se tvrzení stěžovatelky v řízení o žalobě "omezilo na

konstatování, že ze strany žalovaného správního orgánu nebyl

správně vyhodnocen obchodně-právní vztah mezi stěžovatelkou

a společností GANGER & Co, spol. s r. o., aniž by bylo současně

vysvětleno, proč právě z této skutečnosti měl žalovaný správní

orgán vyvodit, že stěžovatelka mohla uplatnit odpisy již v roce

1996, a nebylo tak ve svých důsledcích namítáno žádné porušení

právních předpisů ze strany uvedeného správního orgánu, které by

mohlo vést ke zkrácení subjektivních práv stěžovatelky", nebyly

splněny zákonem stanovené podmínky pro přezkum zákonnosti

správního rozhodnutí, kterou svou žalobou napadla; krajský soud

proto jako účastník řízení o ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní

soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud již dříve v (dosud nezveřejněném) nálezu ve věci

III. ÚS 236/99 vyložil důvody, pro které pokládá za ústavně

souladnou ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů a názory

nauky, dle nichž v režimu správního soudnictví (§ 249 odst. 2, §

250h odst. 1 ) je nezbytné ve správním návrhu (žalobě)

uvést žalobní (stížnostní) body, jimiž žalobce konkretizuje svá

tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu),

a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu

zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se

žalobou dovolává, a který v zahájeném řízení může měnit nebo

rozšiřovat jen podmíněně (k tomu Bureš a spol.: Občanský soudní

řád, komentář II. vydání); pro zvláštní povahu správního

soudnictví a způsob rozhodování v něm tak neplatí obecná zásada

( ), že k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem

návrhu (žaloby) nepatří právní zdůvodnění návrhového (žalobního)

žádání (petitu), případně že takovým zdůvodněním (pokud bylo jako

procesní superfluum do návrhu pojato) není obecný soud ve svém

rozhodnutí vázán.

Přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, o který v řízení

podle hlavy druhé jde, ex lege vylučuje

jiný přezkum správního rozhodnutí než přezkum jeho zákonnosti,

který však jak pro správní soudnictví ovládající dispoziční

zásadu, tak pro okolnosti vyplývající z povahy věci, vyžaduje

(mimo důvody již vyložené), aby z obsahu žaloby již zmíněné

žalobní body jako nepominutelná kritéria rozsudku přezkumné

činnosti správního soudu (obsahovým souhrnem důvodů) byly

dostatečně zřejmé, aniž by však byl nezbytný jinak zcela případný

odkaz na přesné označení zákona (jiného právního předpisu),

případně jeho jednotlivého ustanovení; jen v tomto smyslu absenci

takového označení lze pokládat za "přepjatý formalismus", na jehož

výkladu byly založeny rozhodovací důvody dříve označeného nálezu

Ústavního soudu (

).

Takto vyloženým zásadám stěžovatelčina žaloba nevyhovovala,

neboť její narace (č. l. 1 a 2 spisu obecného soudu) je převážně,

ne-li výlučně, založena na právním zdůvodnění neplatnosti smlouvy

o nabytí stěžovatelčina majetku, která posléze byla předmětem

pozornosti (a důvodem rozhodnutí) finančních orgánů, zatímco

obsahovou argumentaci ve vztahu k tvrzenému porušení zákonnosti jí

napadeného rozhodnutí stěžovatelka zcela opomenula; obecný soud

proto ústavně souladně, byť to v odůvodnění svého rozhodnutí ne

zcela přesně a výstižně vyjádřil (předposlední odstavec odůvodnění

- č. l. 22), dospěl k závěru o nedůvodnosti (přesněji neúplnosti)

stěžovatelčiny žaloby a o ní jako o takové rozhodl zamítavým

výrokem ( ).

Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud neshledal, že by ve

stěžovatelčině věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp.

zn. , byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená

práva, jmenovitě pak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.

36 d), a proto bez ústního jednání

(§ 44 odst. 2 zákona) stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl (§

82 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 1. června 2000