Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 455/97

Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 28. 8. 1997, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. a , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [ , ,

písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

6. 4. 1995 ( ), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996 ( a ) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 28. 8. 1997 ( ) a tvrdil, že "jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v ě ČR a d". Porušení tohoto práva na soudní ochranu spatřoval stěžovatel v tom, že označená rozhodnutí obecných soudů jsou v napadené části postižena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, k nimž tyto soudy dospěly, a to proto, že obecné soudy "nepřihlédly k obsahu listinného důkazu, totiž spisu vedeného bývalou StB na žalobkyni jako kandidátku tajné spolupráce č. 35747, s krycím názvem É.".

Stěžovatel svou ústavní stížnost posléze uzavřel tvrzením, že skutková zjištění obecných soudů neodpovídají provedeným důkazům, zejména proto, že sama žalobkyně "ve své výpovědi uvedla, že věděla o tom, že se stýká s příslušníky StB, byla tedy vědomou spolupracovnicí StB, a že proto jí neměla být poskytnuta ochrana osobnosti obecnými soudy" a konečně že Nejvyšší soud ČR, který ve věci rozhodoval jako poslední, se dopustil procesního pochybení, v jehož důsledku došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na řádný a spravedlivý proces; pochybení spočívá v tom, že Nejvyšší soud ČR "nepostupoval při rozhodování o návrhu stěžovatele na doplnění rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 30. 7. 1996 v souladu s právními předpisy, které tento postup upravují, a to v konkrétním souladu s ust. ".

Pokud totiž Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 3. 1996 ve výroku ad II. změnil rozsudek soudu I. stupně, pak z obsahu uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že se nejedná o změnu, která byl zakládala přípustnost dovolání [ ], neboť tato změna se týkala pouze způsobu zveřejnění omluvy žalobkyni, nikoliv tedy věci samé. Z tohoto pohledu je tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytoval ( zákona). Nabytím právní moci dne 25. 4. 1996 proto stěžovateli počala běžet 60denní lhůta stanovená zákonem k podání ústavní stížnosti. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani rozhodnutí

ze dne 25. 6. 1997, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele v době, kdy nebylo rozhodnuto o jeho dovolání.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od názoru stěžovatele a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch.

Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily oprávněnost návrhu žalobkyně a nepřihlížely při hodnocení důkazů ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994,

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a

usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnost obecných soudů a zejména, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomocí vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 1997, pak ústavní stížnost byla stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí podána ve stanovené lhůtě, jedná se však o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť i zde se jedná o pouhou polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu spočívajícími v jiném právním názoru na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR než jakými bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto.

Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým tak stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů v řízení před nimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným a ústavně souladným způsobem nevypořádaly

( a ). Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v úvahu skutečnosti nasvědčující pravdivosti jeho tvrzení, pak nemá oporu v odůvodnění rozsudků obecných soudů, které v rámci úvah o hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedené, ale i ostatní důkazy, hodnotily.

Ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, jakožto - a to především -z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 1. června 2000