Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
37378.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 242/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. M. H., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, čj. 3 To 904/99 -285, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1999, čj. 3 T 34/99 -225,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem lichvy podle ustanovení § 253 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu zastavárenské činnosti na dobu šesti let, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 2 odst. 2 a článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a v článku 1 a 2 odst. 3 Ústav y ČR. Podle názoru stěžovatele nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu lichvy, neboť obecné soudy kriminalizovaly jednání, které je v zastavárenské činnosti naprosto obvyklé. Podle stanoviska ministra financí z roku 1994 je základní činností zastaváren poskytování finančních půjček zákazníkům. Rychlé získání finančních prostředků na krátkou dobu a bez dlouhých schvalovacích a ověřovacích procesů typických pro bankovní domy způsobuje, že z důvodu eliminace vysokého rizika zastavárny volí několikeré jištění půjčených peněz, a proto je i jejich provize vysoká. Převezme-li však zákazník dobrovolně na sebe závazky, musí nést jejich důsledky. Protože stěžovatel má za to, že obecné soudy neuvážily pečlivě všechny okolnosti případu a v důsledku toho jsou jejich rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, žádá Ústavní soud o jejich zrušení.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 T 34/99 , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti C., s. r. o., uzavřel s E.J. smlouvu o půjčce finanční částky, o které věděl, že ji dlužník užije k úhradě dluhu vůči ing. J. H., společníkovi C., s. r. o. Součástí ujednání byla i smluvní odměna a další smlouvy (zajišťovací, smlouva o budoucí smlouvě, kupní smlouva), jejichž účelem bylo zajištění závazku nemovitostmi. Dlužník nebyl schopen splnit svůj závazek ani v následném dohodnutém termínu, proto za součinnosti s věřitelem odstranil zástavní právo váznoucí na nemovitostech, uznal svůj dluh do výše 529 000,-- Kč a po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí získal nemovitosti věřitel. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, výpovědí obžalovaného, poškozeného, manželky poškozeného, svědeckých výpovědí dalších společníků C., s. r. o., výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znaleckým posudkem a dalšími listinnými důkazy, Okresní soud v Českých Budějovicích objasňoval okolnosti, za nichž byly předmětné smlouvy a dohody uzavírány. Skutečnost, že stěžovatel požadoval za půjčku ve výši 293 000,-- Kč, splatnou ve lhůtě tří měsíců, smluvní odměnu ve výši 131 850,-- Kč, považoval okresní soud z důvodů, v rozhodnutí blíže vyložených, za plnění, které je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale vykazuje znaky lichvářského úroku, tedy je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, když navíc na základě uzavřené kupní smlouvy získala C., s. r. o., náhradou za neuspokojenou pohledávku a její příslušenství nemovitý majetek v hodnotě přesahující částku 1 200 000,-- Kč, tedy majetek, jehož hodnota v době vzniku vlastnického práva o více jak 100 % přesáhla výši její pohledávky. Ze souvislostí, za kterých dlužník vstoupil do závazkového vztahu vůči věřiteli, okresní soud vyvodil i tíseň dlužníka plynoucí z bezvýchodnosti jeho situace.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. V odůvodnění rozhodnutí potvrdil správnost a úplnost skutkových i právních závěrů okresního soudu, jakož i správnost postupu řízení, a podrobně se vyjádřil k "zajišťovacím praktikám" C., s. r. o., souvisejícím nejen s projednávaným případem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústav y ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém Ústavní soud neshledal porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit svá ústavně zaručená základní procesní práva. Námitku trestnosti jednání, tedy naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku okresního soudu a Krajský soud v Českých Budějovicích se s ní, jakož i s dalšími, vypořádal v souladu s ustanovením § 254 trestního řádu. Jakkoli je možno přistupovat k otázce sankcionování vzájemných smluvních plnění v zájmu spravedlivého narovnání vzájemně nevyvážených závazků i z jiných zorných úhlů, nelze pominout, že v dané věci jde o závěry obecných soudů vyslovené v rámci jejich rozhodovací činnosti, kdy skutkové a právní závěry obecných soudů mají oporu v provedených důkazech, vyhodnocených v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem. Stěžovatelova argumentace tak de facto zůstává v rovině nesouhlasného názoru, což s ohledem na výše vyložené nemůže samo o sobě posunout věc do ústavně právní roviny a vyvolat zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že úvahy a závěry obecných soudů se v projednávaném případě pohybují v ústavních mezích, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. .
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu