Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 194/2000

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 1999, čj. -1125, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, čj. -1202,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími, jakož i v řízení předcházejícím jejich vydání, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , d. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů odmítly provedení jím navrhovaných důkazů, z nichž měla zásadní význam zejména rekognice stěžovatele svědkyní E. V. Uvedená svědkyně totiž při hlavním líčení vyloučila, že by stěžovatel byl osobou odcházející v inkriminované době z bytu V. M. Za hrubé porušení principu neviny lze považovat zejména závěry obecných soudů, že stěžovatel zasadil L. D. 3 bodnořezné rány nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu, neboť tyto závěry jsou velice spekulativní, když nejsou podporovány ani nepřímými důkazy. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem tohoto soudu uznán vinným, že dne 23. 11. 1997 kolem 19. 00 hodiny v bytě č. 4 I. poschodí domu č. p. 32 ve V. ulici v Ústí nad Labem se záměrem zmocnit se peněz a ke zpeněžení vhodných věcí usmrtil dvěma výstřely z perkuzního revolveru ráže 48 zn. Uberti v. č. 95858 V. M., nar. 15. 12. 1966, a z bytu pak odcizil uvedený perkuzní revolver, peněžní částku nejméně 13 000,-- Kč a 260,-- DM, jakož i další věci, a téhož dne ve večerních hodinách v bytě poškozeného L. D. výstřelem do hlavy ze stejného perkuzního revolveru a zasazením 3 bodnořezných ran nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu jej usmrtil se záměrem zmocnit se jeho věcí a odcizil mu osobní automobil zn. Volkswagen Golf SPZ TPJ 10-15, několik zlatých šperků a další věci, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) trestního zákona a byl za to odsouzen podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona a § 29 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků. Krajský soud vzal v úvahu jednu z verzí výpovědi samotného stěžovatele, který připustil, že když V. M. při útoku na něj vypadl revolver z rukou a najednou se ocitl v jeho rukou, dvakrát zmáčknul spoušť, aniž by si vůbec uvědomoval, že vystřelil a že by M. mohl něco udělat. Stejně tak stěžovatel připustil i výstřel na D., stejně jako to, že ve střetu mezi nimi "byl ve hře" nůž, i když útočné záměry s ním přisuzuje pouze D. Pokud jde o odlišnou verzi, v níž se hovoří o přítomnosti J. K., nepovažuje ji krajský soud za pravdivou, neboť s možností účasti na činu další osoby nekoresponduje žádný z důkazů. Ostatně i žalovaný sám později od této verze odstoupil. Krajský soud provedl i celou řadu dalších důkazů a vypořádal se i s výpovědí svědkyně E. V., bydlící ve stejném domě jako poškozený M., která při hlavním líčení uvedla, že ve stěžovateli nespatřuje podobu onoho muže, který po výstřelech v M. bytě z něj utíkal. Po pečlivém zhodnocení této výpovědi dospěl krajský soud k závěru, že její shora uvedené tvrzení se nejeví jako přesvědčivé a věrohodné, a to proto, že celková výpověď této svědkyně i její vystoupení před soudem nasvědčují tomu, že ohledně podoby utíkajícího muže nemá přesné, určité a konkrétní povědomí, jinými slovy, že v tomto ohledu se mýlí. Navíc tomu, že utíkajícím mužem z bytu byl stěžovatel, nasvědčuje blízká časová návaznost ran, které i svědkyně slyšela před vyběhnutím muže z bytu poškozeného, když stěžovatel doznává, že na poškozeného dvě rány z revolveru vystřelil. V kontextu celé řady důkazů, které provedl krajský soud, je významný i rozbor střel zajištěných z těla poškozených M. i D., kdy bylo zjištěno, že byly vystřeleny ze stejného, již konstatovaného, revolveru. Také v tomto směru je výpověď stěžovatele v souladu s tímto důkazem. Určující je také to, co bylo zjištěno z posudku znalců psychiatrů, že stěžovatel nejednal ve stavu nepříčetnosti, ale byl schopen až na nepodstatné snížení rozpoznat důsledky svého jednání. Emotivní náboj, který u stěžovatele existoval, nebyl "vybit" vraždou poškozeného M., takže přítomná tenze přetrvávala i do druhého útoku u poškozeného D. K odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že jej částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a za použití § 259 odst. 3 trestního řádu uložil stěžovateli úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 roků. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že veškerá stěžejní procesní ustanovení sledující zaručit řádné objasnění věci, garantovat práva obviněného, byla jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvého stupně, plně respektována. Vrchní soud považuje za vyloučeno, aby se v bytě poškozeného D. v průběhu několika minut objevila další osoba, která by do bezmocného těla poškozeného zběsile bodala. Shodně se soudem prvého stupně i vrchní soud považuje za prokázáno, že to byl stěžovatel, který vedl bodné rány. Vrchní soud se také zabývá námitkami obsaženými v odvolání stěžovatele a považuje je vesměs za neopodstatněné. S přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem považoval však vrchní soud za nezbytné uložit trest přísnější, neboť na straně stěžovatele jde o osobu připravenou volit k uspokojení svých potřeb i řešení mající fatální důsledek pro ostatní členy společnosti.

Srovnání obsahu ústavní stížnosti s obsahem odvolání podaného stěžovatelem ukazuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, jenž uplatňoval již v řízení před soudem prvého stupně, tedy námitky, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již obecné soudy. Podle názoru Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů nejen logické a přesvědčivé, ale nasvědčují i tomu, že obecné soudy se snažily o celé projednávané věci získat úplný a nezaujatý obraz, a to i pokud se týče osoby stěžovatele a motivů, vedoucích jej ke spáchání tak brutálních trestných činů. Nenáleží k povinnostem obecných soudů, aby vyhověly všem návrhům na provedení dalších důkazů, vysvětlily-li dostačujícím způsobem, z jakých důvodů tak neučinily, jak se také stalo v projednávané věci. Ani Ústavní soud, který se podrobně seznámil s obsahem spisu, nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 trestního řádu a také odůvodnění napadených rozhodnutí plně odpovídají požadavkům uvedeným v § 125 trestního řádu. V projednávané věci, stručně vyjádřeno, nezjistil Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo porušení zákonných, natož ústavně zaručených, práv stěžovatele a jakýkoli odchylný přístup Ústavního soudu by v tomto případě evidentně porušoval princip soudcovské nezávislosti ve smyslu y ČR.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. června 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu