Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 293/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2000, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 7. 6. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2000 ( -45) a tvrdil, že označený soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a také "právo na jeho vlastnictví" plynoucí z označeného ústavního předpisu; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud rozhodující o stěžovatelově věci v režimu správního rozhodnutí "nedostatečně právně vyhodnotil zjištěný skutkový stav....., když jeho restituční nárok subsumoval pod " (jeho restituční nárok uplatněný v intencích zák. č. 229/92 Sb. takto "právně překvalifikoval"), nedbal zásad vyložených svého času Nejvyšším správním soudem (Bohuslav 3625/24 a 1318, případně též v nálezu z 9. ledna 1947 č. 457/47-3) a přepjatým formalismem mu "v konečném důsledku upřel uplatnění jeho (vlastnických) práv". Navrhl proto - s odkazem na ustanovení

odst. 2 písm. a) zákona - aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že obecný soud rozhodující o opravném prostředku vedlejšího účastníka (v řízení před ním navrhovatele) s. p. Státní rybářství v Českých Budějovicích zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Táboře ze dne

6. září 1999 (čj. PÚPr/2922/99-Ri - UZ 362/2) a věc - vyloživ přitom svůj právní názor - mu vrátil k dalšímu řízení; pozemkový úřad totiž (zrušeným) rozhodnutím určil, že stěžovatel je vlastníkem (blíže označených a popsaných) nemovitostí ležících v kat. úz. P.

Proti právnímu názoru vyslovenému obecným soudem stěžovatel brojí obsáhlými námitkami a "poslání své ústavní stížnosti" [ve spojitosti s odkazem na ust. § 75 odst. 2

písm. a) zákona] zdůvodnil tím, že (jeho) "stížnost svým obsahem a významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dotýká se práv širokého okruhu osob restituentů, když za podklad svého tvrzení co do přípustnosti jeho ústavní stížnosti vzal zásady vyložené v nálezu Ústavního soudu ve věci " (publ. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 99, Praha 1997, viz též Sbírka zákonů pod č.

280/1996 Sb.); stěžovatel je si tedy vědom, že svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí, jímž však řízení o jím uplatněném nároku nekončí a nedostatek procesní podmínky věci skončené rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 2 al. 2 zákona), nahrazuje tvrzením ohrožení zájmů "širokého okruhu osob (jiných) restituentů".

Stěžovatelem zvolená právní konstrukce je však nesprávná.

Odhlédnuto od toho, že sám odkaz na široký okruh jiných restituentů je pro naprostý nedostatek skutkových podmínek zcela vágní, stěžovatel přehlíží, že ústavní soudnictví je v zásadě založeno na zásadě subsidiarity, dle níž jen tam, kde byly vyčerpány všechny (procesní a jiné) možnosti plynoucí z obecného práva (řádných řízení před orgány veřejné moci), je při splnění dalších zákonem stanovených podmínek na místě ingerence Ústavního soudu.

Jestliže obecný soud v rámci své, zákonem stanovené pravomoci (§ 250h

odst. 2 ) zrušil rozhodnutí správního orgánu, jestliže způsobem zákonem vyžadovaným své rozhodnutí odůvodnil ( ), a to včetně právního závěru, k němuž dospěl (a jehož přezkum jako přezkum věcné správnosti či legality Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší - k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,

Praha 1995), a konečně jestliže správnímu orgánu uložil, které konkrétně stanovené otázky má před novým rozhodnutím v dalším řízení posoudit, nelze obecnému soudu - z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) - ani jeho postupu ani jeho rozhodnutí nic podstatného vytknout, tím méně pak dospět k závěru, že pro absenci "adekvátního právního zdůvodnění" je důsledkem "svévole"; stěžovatelovi ostatně v následném řízení zůstává pro obranu jím uplatněných nároků dostatek místa i procesních prostředků, jež jsou mu jako prostředky stanoveného postupu ( d) zachovány.

Pod tímto zásadním aspektem, dotýkajícím se zásad ústavního soudnictví, stěžovatelovy odkazy na výklad plynoucí z nálezu Ústavního soudu ve věci jeví se jako zcela nepřípadný, mimo jiné i proto, že tento výklad se v podstatě dotýká obecných postupů posuzování ústavnosti a kritérií rozhodných pro postup při případném střetu kolidujících práv, k němuž však ve věci posuzované stížnosti nedošlo.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevila potřeba vésti předtím stěžovatele k odstranění nedostatků ve vykázané plné moci (nečitelnost, nedostatek superlegalizační doložky).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2000