Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 215/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů C. a E. O. obou zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. května 1999, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 7. 6. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad

[ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] v podstatě ve shodě se zákonem [ , , zákona], napadli stěžovatelé postup Okresního soudu ve Vsetíně ve věci a tomuto soudu vytkli, že v označené trestní věci porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( , a násl. d) a také obsahově shodné právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud ve shora označené trestní věci při vydání trestního příkazu proti obžalovanému opomněl jejich procesní práva jako poškozených a zmíněný trestní příkaz jim nedoručil a výrok o náhradě škody v něm opomněl, čímž mimo jiné porušil ustanovení , a , odst. 2 tr. ř. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že "trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne

14. 5. 1999, čj. -94, bylo porušeno v y ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v a v d, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) a

v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dále byl porušen v d, v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů

(č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) zakotvený princip rovnosti, princip rovnosti v soudním řízení a princip povinnosti respektovat lidská práva. Dále došlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 10 odst. 2 d, v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

(č. 120/1976 Sb.)".

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z listin k ní připojených je zřejmé, že stěžovatelé v dříve označené trestní věci (proti obžalovanému D. K. pro § 224

odst. 1, 2 tr. z.), jako pozůstalí rodiče po zemřelém M. O., který při inkriminované dopravní nehodě zahynul, se k trestnímu řízení připojili se svými nároky na náhradu škody, že však obecný soud tento jejich procesní úkon nevzal na vědomí a vydal trestní příkaz, v němž výrok o náhradě škody opomněl; trestní příkaz vešel do právní moci dnem 28. května 1999.

Z označených důkazních pramenů je dále zřejmé, že stěžovatelé se (neúspěšně) pokoušeli dosíci nápravy procesního pochybení obecného soudu cestou podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, jímž současně vyslovili svou nespokojenost s uloženým (podmíněným) trestem a s mírnější právní kvalifikací inkriminovaného jednání odsouzeného (§ 224 odst. 1 tr. z.), k níž se obecný soud - na rozdíl od obžaloby (§ 224 odst. 1, 2 tr. z.) - uchýlil; ministerstvo spravedlnosti však podanému podnětu nevyhovělo a v přípise ze dne

14. února 2000 vyložilo důvody, které jej k jeho rozhodnutí vedly s tím, že "nerespektování (jejich) práv jako poškozených bylo důsledkem nejasného vyjádření" (sc. v průběhu přípravného řízení).

K podmínkám ústavní stížnosti mimo jiné náleží, že ji podává ten, který byl účastníkem řízení, v němž došlo k vydání rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje

[§ 72 odst. 1 písm. a) zákona] a dále, že ústavní stížnost napadá (pravomocné a doručené) rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 2 zákona), když jinak nevyčerpání všech procesních prostředků, které v řádném řízení byly stěžovatelům k dispozici, zakládá její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona).

Za okolností popsaných shora je zřejmé, že v současné době ústavní stížnost stěžovatelů nesplňuje ani jednu ze zmíněných zákonných podmínek, a proto nezbylo, než ji posoudit jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona), když předpoklady mimořádné výjimky

(§ 75 odst. 2 zákona), jíž se stěžovatelé ostatně ani nedovolávali, v posuzované věci dány nejsou; na stěžovatelích zůstává, aby přiměřeným procesním postupem před obecným soudem I. stupně, s odkazem na své procesní postavení (§ 43 odst. 2 tr. ř.), pokud bylo ovšem v průběhu přípravného řízení (vyšetřování) bezchybným způsobem založeno, usilovali

o realizaci svých procesních práv, která, jak z povahy věci vyplývá, navzdory vyznačené právní moci na posuzovaném trestním příkazu, co do (stávajícího) rozhodnutí obecného soudu v adhezním řízení, až dosud dotčena nejsou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2000